Popisování úvodního čtvrtečního dne je vlastně snadnou prací. De facto postačuje napsat, že na úvod vystoupila Björk, po vzoru ostravského loga zmíněné opatřit třemi tečkami a jít spát. Už samotná a takto koncipovaná věta představuje pro čtenáře jasně čitelný signál; pokyn, aby vypnuli svá elektronická udělátka a s vroucným „ach" se vypravili do světa hudebního snění a nekonečné fantazie. Přesně tam se vystoupení islandské éterické víly nalézá. S uvedeným pomyslným místem to však chodí podobně jako s dámskými záchodky – ne všem je do něj povolen vstup.

Dívčí rozmařilost a entuziasmus, kterým zpěvačka bavila svět prostřednictvím hitu It's Oh So Quiet je jen záchvěvem minulosti. Již první polovina hodinu a půl trvajícího setu, která je vystavěna okolo skladeb z posledního alba Vulnicura, se pro řadu nezasvěcených stává těžce stravitelným soustem. Prim hrají nesnadno uchopitelné, přemýšlivé a táhlé smyčcové plochy a emoce valící se spíše spodním proudem.

Situaci mění postupné zapadání slunce, s nímž je koncert časově sladěn, a které příjemně koresponduje s gradací na pódiu. Otěže přebírá elektronika a do popředí se dere přeci jen přístupnější „písničková" forma, která však nároky na koncentraci samotných posluchačů výrazně nesnižuje. Kdo ale nepolevuje až do konce, ten se po doznění posledních tónů ikonické skladby Hyperballad dočkává takřka nadpozemského zážitku. 

Hned hodinu na to si pro sebe hlavní stage uzurpuje asi nejpřekvapivější headliner letošních Barev, kapela Zrní v zádech s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Se zajímavým nápadem na skloubení hudby kladenské pětice a orchestru přišla samotná organizátorka festival Zlata Holušová, kluci jej kvitovali a nám tak nezbývalo než se těšit na finální výsledek. Aranží úprav pro filharmonii se chopil slovenský houslista a skladatel Stano Palúch a už dopředu se avizovalo, že by se nemělo jednat o klasické spojení těchto dvou světů, ale že by obě zmíněná tělesa měla hrát na pódiu roli takřka rovnocenných partnerů.

Konečný výstup se ale uvedenému prohlášení blíží jen napůl. A v první řadě za to může ne zcela stoprocentně odvedená práce zvukařů. Většina času tak orchestr zůstává neproniknutelně uvězněn za valem jménem Zrní a k posluchačům se dostává spíše jen náčrt opravdového záměru. I proto doufám, že slibný koncept neskončí v koši a všichni zúčastnění dostanou šanci na reparát, třeba právě ve zdejším Gongu v rámci Solo Colours.

Náladu si spravuji hned na začátku mé páteční hudební pouti, kdy mě do kolen posílá nečekané, ale o to příjemnější překvapení nesoucí název Black Strobe. Přímočarý synth-rockový nářez vzývající Depeche Mode, Nicka Cavea nebo Johnnyho Cashe má koule a nekompromisně jimi válcuje vše, co se se objeví v cestě.

A v takto nastolené cestě pokračuji další našláplou jízdou i Kasabian. Partička drzých sígrů z Leicesteru o sobě tvrdí, že jsou fantastickou živou kapelou. A dobře vědí proč. Nenapadá mě pádnější důkaz toho, že zkazky o unavenosti britské kytarové scény jsou zatím poněkud předčasné, než právě nezastavitelná rocková erupce odehrávající se přímo na hlavní stagi. Jedna energií nabitá vypalovačka střídá druhou – Underdog, Janu Palachovi věnovaná Club Foot nebo „fatboyslimovská“ Praise you volně přecházející v závěrečnou Lost Souls Forever. Jasně, nejedná se o žádné velké umění - filmovou terminologií bych se nebál vystoupení Kasabian označit za strhující a dlouho očekávaný letní popcornový blockbuster -, ale od toho jsou tu jiní.

Třeba hned po nich hrající Cinematic Orchestra, kteří ztělesňují piedestal (nu)jazzového rozjímaní. Jejich atmosférické malování malebných hudebních krajin plných nápadité improvizace zakončené přenádhernou suitou Man with a Movie Camera lze bez přehánění označit za asi nejvíce nedoceněný vrchol festivalu, kterému by ale bezesporu slušelo přemístění do prostoru daleko příhodnějšího Gongu.

Pokud jsem na začátku článku tvrdil, že k popsání výjimečnosti uchvacujícího výkonu Björk stačí jedná jediná věta, tak v případě St. Vincent se všeříkajícím stává pouhá fotka mého nepřítomného úsměvu. Geniální, grandiózní, úchvatné, monumentální, překrásné, fenomenální. To je jen minoritní výčet adjektiv, které charakterizují, co americká písničkářka v Ostravě předvedla. Zatímco její studiová produkce mě pravidelně posazuje na zadek, tak živá prezentace mě skrze zemskou kůru posílá rovnou na půli cestu do Austrálie. Snoubení precizní choreografie, songů stojících na standardních písničkových základech, ale zároveň doplněných o rafinovanou kytarovou hru ukazuje směr, kterým by se měla hudba v nejbližších letech ubírat a zároveň odpovídá na otázku, jak by dnes vypadal art rock, kdyby v 80. letech nezabloudil do slepé uličky.

O závěrečnou tečku pátečního večera se pak v mém případě starají Swans. Do ukolébavky má však disharmonický bordel produkovaný labutím hejnem v čele s Michaelem Girou hodně daleko. Krásně odporné. Přesně tohle spojení nejlépe vystihuje zvukové stěny nasáklé špínou a prachem zdejšího industriálního areálu, které se valí vstříc uším nebohých posluchačů. Bolestivá meditace nebo meditativní bolest? Za mě obojí.

Foto: Matyáš Theuer (další fotografie k vidění zde)

21.7.2015 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout