Bílé obepínající šaty a ostnatá maska na tváři – extravagantnost znalce Björk nepřekvapí. Na scénu nastoupila s labutí ladností a vyrazila dech hned první písní „Stonemilker“.

Svá vystoupení má do detailu propracované – ještě za denního světla začíná za doprovodu smyčcového orchestru s mírnějšími a laskavějšími skladbami, s postupným stmíváním přibývá stále více elektronických beatů, komplikovanějších a naléhavěji znějících tónů. Každému slovu a zvuku je přikládán důraz, každý jeden aspekt hraje svou roli. Stupňují se také světelné efekty, stroboskopy, vizuální projekce a barevná pyrotechnika. Je to show, ve které se i západ slunce stává součástí představení.

Elektronická, vážná hudba, hardrock i folk, Björk s žánry experimentuje po celou dobu své kariéry. Její nové album Vulnicura, které ve svém festivalovém turné představuje, je doteď nejosobnějším vhledem do duše. Björk se v něm zpovídá ze svého ukončeného manželství s art umělcem Matthewem Barneym, skladby jsou výsledkem její introspektivní terapie. Společně s ní procházíme znovu jednotlivými obdobími této složité fáze života.

Producentem alba se stal pětadvacetiletý Arca, který pro ni vytvořil rytmus a udal konkrétní podobu celé atmosféry. Tento venezuelský producent elektronické a futuristické hudby spolupracoval například s Kanyem Westem nebo FKA twigs. Jeho jméno se poslední dobou skloňuje čím dál častěji, kritici mu předpovídají velkou kariéru.

Očekávání koncertu byla velká, zatímco na začátku představení se k hlavní stagi hrnuly davy, v poslední třetině už rychle mizely. Specifická hudba Björk není přístupná každému, je vhodná hlavně pro hloubavého a přemýšlivého diváka/posluchače, kterému sedne její aktuální experimentální tvorba.

Jedno je jasné – Björk už není ten uvolněný a bezstarostný „tajemný skřítek z Islandu“, jak ji známe z devadesátých let. V novém tisíciletí je vyzrálou a vážnější dámou se silným tvůrčím instinktem a chutí nalézat neobjevené, kombinovat nekombinované.

Björk si fanoušky pustila do své blízkosti, svěřovala se ze svého trápení a procesu uzdravování, a to vše pouze prostřednictvím svých emočně nabytých skladeb. Sama slovní kontakt nenavazovala, kromě prostého a nesmělého „děkuji“, které s nedokonalou češtinou připojila na závěr každé skladby. Pokud se tedy té severské vlny člověk dokázal zachytit, užíval si koncert až do konce.

Foto: Matyáš Theuer

17.7.2015 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout