Genius loci je tu nesmazatelný i přes to, že se po určité době věznice přestala používat ke svým původním účelům. Když tu chvíli sídlily úřady pro vydávání občanských průkazů a jiných dokumentů, nevyhnula se část budovy znehodnocení, například pestrobarevným nátěrům cel. V jiné části pak byla dokonce mateřská školka.

Na prohlídce nás doprovází dvě dámy z organizace Dcery politických vězňů. Jejich otcové zde byli ve stejném období, ale každá z nich má odlišné vzpomínky. Na čem se ale shodují, je fakt, že přišly o důležitého člověka ve svém životě, a ten čas už jim nikdo nikdy nevrátí. Kromě dopadů na ně samotné, jako například znemožnění studia či samozřejmě permanentní strach, čte jedna z nich naslouchajícím návštěvníkům také krátké spisy jejího otce o běžném denním režimu, týrání fyzickém i psychickém.

Věznice, Foto: Anežka Gavendová

„Některé metody výslechů snad ani nemohla vymyslet lidská bytost. Když jsem tyto zápisky četla poprvé, ustavičně jsem plakala.“ Buzení každé dvě hodiny, poté ledová sprcha v mrazu, tisíc kliků za křiku a komandování dozorců. Zas a znova. Spaní v jediné určené poloze hlavou ke dveřím, mučení elektrickými botami. To všechno v těchto prostorech zažívali vězni v době nacistického a posléze komunistického režimu.

Kaple, foto: Anežka Gavendová

„To bylo fakt silný,“ sdílí své silné emoce slečna z vedlejší samotky s rukama přes obličej. Zažít by si to měl každý, byť na pár minut. Každý z nás je usazen ve své komůrce zvlášť. Je tu jen okno, židle a vy. První snímek „6x9“ odkazuje na velikost obývaného prostoru. Najednou se objevuji ve strohé, bíle vymalované místnůstce se záchodem, stolem a postelí. „Takže, teď tu jsi. Co budeš dělat?“ Venku na chodbě slyším dozorce bouchající na vedlejší dveře. Někteří vězni křičí, pak je ticho. Nic, jen tíseň. Obrazy šťastné minulosti jsou jedinou útěchou. Člověk se najednou nemůže pohnout nikam dál, jen v hlavě. Vznáším se nad celou, jen sám se sebou. Blouzním, vidím siluety, slyším neexistující věci. Stop. Sundám si brýle a pořád se držím židle vší silou.

Stejným tématem se zabývá i „Pusťte mě domů“. Jde o krátký dokument o muži, který ve vězení strávil 39 let neprávem za vraždu, kterou nespáchal. Najednou se svoboda ukazuje v úplně jiném světle. Zvednete se, projdete po schodech na zarostlé nádvoří, kde zemřely minimálně desítky lidí. Může se takhle někdo napravit?

Foto: Anežka Gavendová

28.7.2019 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout