Rachael Morgan (Keira Knightley) přijíždí v roce 1946 do Německa za svým manželem Lewisem (Jason Clarke), který dohlíží na znovuobnovení zničeného města plného smutku a chaosu. Impozantní dům, do kterého se Morganovi stěhují, však budou k nevoli Rachael sdílet s jeho předešlým majitelem Stephanem Lubertem (Alexander Skarsgård) a jeho dcerou Fredou (Flora Thiemann).

Původně si Rachael bydlení s německým nepřítelem nedokáže představit, nenávist však brzy vystřídá vášeň. Oba totiž během války něco ztratili, Rachael syna a Stephan manželku. Přesně to je spojuje, a proto mezi nimi vznikne pouto. 

Komplexní román Rhidiana Brooka by si rozhodně zasloužil lepší zpracování. James Kent z něj vytvořil tuctový romantický film podle klasického vzorce: Ona je v nespokojeném manželství, on je krásný muž, se kterým dříve nechtěla nic mít. Co na to řekne manžel?  

Herci podávají skvělé výkony, Knightley je ve své roli přesvědčivá, možná až na ten hysterický, přehnaný pláč, který ani herečka jejích kvalit nedokáže úplně přesvědčivě zahrát. Na Skarsgårda se dobře dívá, moc se toho však o německém architektovi Stephanovi nedozvíme. Clarkova postava plukovník Lewis projevuje porozumění a soucit s hladovějícími obyvateli poválečného Německa – někdy možná až příliš - a navíc za sebou zanechává řadu otazníků.  

Pokud už většinu předvídatelného děje neprozradil trailer, je i během filmu jasně znatelné, že se žádné překvapení konat nebude. Vybere si toho, nebo onoho. Který to jen bude? Správně nefunguje ani vedlejší dějová linie mezi Albertem z bývalé Hitlerjugend a Stephanovou dcerou Fredou, protože se nedostaneme do hloubky jejich vztahu a nepochopíme psychologii postav.  

Kladnou stránkou snímku jsou rozhodně chladné, melancholické scenérie poválečného Hamburku, se kterými náramně kontrastuje moderně zařízený dům Morganových. Zvukový střih funguje rovněž výborně. Občas bychom v napjatém tichu mohli slyšet spadnout špendlík a klavír zaznívá v místech, kde bychom jej úplně nemuseli čekat. Nic přeplácaného, pouze jednoduchost, jež je v tomto případě plusem.   

U Zraněných srdcí se navíc nehraje jenom na hodné Brity a zlé Němce, Kent se snaží divákům předat i důležitější myšlenky. Jen je škoda, že se do těch 109 minut snažil dostat příliš témat, která ve finále nejsou úplně ucelená a celkový dojem ze snímku kazí.