Hlavní cenu - Křišťálový globus - získal film “Kukuřičný ostrov” George Ovaashviliho (který mě rozplakal a bylo to krásné) a zvláštní uznání potom “Volný pád” Györgiho Palfiho (který mě rozesmál a také to bylo krásné). Pokud jste je nestihli ve Varech, nezoufejte - soutěžní filmy uvidíte nejen v rámci tradičních ozvěn (Šary Vary pro Vás shrnula kolegyně Tereza tady), ale některé (včetně dvou výše zmiňovaných) i v programu Vašeho oblíbeného kina (čím narážím na populární znělku Aerofilms, ale uvidíte je i jinde než v Aeru). Jaké filmy toto budou a případně kdy si můžete přečíst tady.

V srpnu například mají premiéru “Zázraky” režisérky Alice Rohrwacher, které jsou mým letošním posledním doporučením (a dalším filmem, na kterém se s kolegyní Janou neshodneme, takže o důvod více pro vás a něj do kina vyrazit a udělat si vlastní názor). Režisérka už v roce 2011 představila na festivalu svůj veleúspěšný debut “Corpo Celeste” a se svým druhým filmem už si vysloužila rovnou onu zmiňovanou Velkou cenu poroty v Cannes. Příběh farmářské rodiny, která žije tak nějak navzdory času a okolnímu světu je realistický a nebývale dotažený pohled na svět, v němž se přítomnost vyznačuje touhou žít v minulosti. Ne nadarmo byl proto také film natočen na klasický 16mm formát, bez použití digitální kamery, což mu dodává místy až snově rozostřenou kvalitu obrazu. Nečekejte epické příběhy, ani velké emoce, čekejte mnohem spíše civilní, ale vybroušený snímek, který mi ze všeho nejvíce připomínal filmy francouzské nové vlny, především Francoise Truffauta a z nějakého záhadného důvodu také dva roky starý karlovarský hit “Rozchod Nadera a Simin”. Precizně napsaný scénář a až neuvěřitelně dobrý výběr hlavních herců včetně dětských přispívají k uspokojivému pocitu z toho, že něco na plátně před vámi právě do sebe skvěle zapadlo. K filmům, jako jsou “Zázraky” si divák musí nejdřív najít cestu, protože se mu nijak nepodbízí a na první pohled se v něm nemáte čeho chytit - ale stojí za to mu dát šanci. Pro mně dost možná nejlepší festivalový zážitek - ale rozhodně ne zážitek pro každého. Pokud Vám ale výše zmiňovaná přirovnání zní lákavě, jste na dobré stopě.

Pokud jste ale divácky momentálně zcela vyčerpáni, potřebujete totální výplach a nevadí Vám se dvě a půl hodiny dívat na věc s nulovou až zápornou přidanou hodnotou, neuvěřitelnými kiksy ve scénáři a takovým množstvím násilí, že za střízliva se to snad ani ustát nedá, pusťtě si indonéský “Raid 2: Berendal”. Můj šálek čaje to vskutku není, ale pro všechny milovníky béčkové akce absolutní “must see”. Minimálně je to řemeslně velmi dobře zvládnuté a esteticky zajímavé a lze ocenit, že si Vary do svého programu zařazují i kousky pro ty, kteří sem tak nějak zabloudili z Festivalu otrlého diváka. Já si z toho odnáším především poučení o tom, koho esteticky vykrádá Nicolas Windig Refn, když dělá dojem na evropské intelektuály s žánrovkami jako “Drive” a především “Only God Forgives”. Posuďte sami:

 

Pátek, 19:39

Sluníčko bylo, krátce zasvítilo, prodejci piva před Thermalem už chtěli začít tančit oslavné tance a v tu začalo zase pršet (eufemismus). Takže mám mokré boty, promrzlé nohy, ukrutnou potřebu strašně sprostě klít a od nynějška již zcela nulovou důvěru v předpovědi počasí. Také se mi povedlo upatlat si telefon od kaviáru a najít na dámském záchodě půl kila jahod - zkrátka typické festivalové zážitky.

Ranní artový zážitek jsem si ale vykompenzovala zážitkem čistě žánrovým - australskou roadmovie “The Rover”. Koho by napadlo, že bude celý velký sál tleskat hereckým výkonům Roberta “blýskavého upíra” Pattinsona? Ten hraje (a skvěle) mladšího bratra jednoho ze skupiny gangsterů, kteří z nouze ukradnou auto. Netuší ale, že starý Rover patří majiteli, pro kterého je jeho auto důležitější než lidské životy - a pronásledování začíná. Mlaďoch Rey je ale behěm cesty postřelen a ponechán napospas svému osudu a tak se nemilosrdnému pronásledovateli stává průvodcem, který ho má dovézt k cíli i rukojmím zároveň. A nakonec asi i víc než jenom průvodcem...Rey moc rozumu nepobral a v podání Pattinsona je skvělým a vcelku odzbrojujícím protikladem hlavního hrdiny, kterého hraje zarputile mlčenlivý Guy Pierce. Příběh se odehrává v blíže nespecifikované blízké budoucnosti v “Austrálii, 10 let po kolapsu”. Jak přesně se kolaps odehrál, se nedozvíme, ale lidstvo zanechal ve hmotné nouzi a stavu společenského rozkladu. Peníze už tolik neznamenají, protože toho za ně stejně není co koupit a jediné právo, které platí bez výhrady, je právo silnějšího. V australské poušti se tak odehrává v podstatě plnokrevný western se skvěle napsaným scénářem (režisér David Michod je zároveň i spolu-scénaristou) a více než slušnými hereckými výkony. “The Rover” (česky tuším “Tulák”) pravděpodobně do dějin kinematografie nevstoupí, protože nepředstavuje nic nového, pouze velmi kvalitně odvedené řemeslo - jenže to vůbec není málo. Minimálně do běžné distribuce by tedy vstoupit mohl.

Ještě při závěrečných titulcích jsem přeběhla do kongresového sálu, kde se promítal ruský snímek “Továrna Naděje”. Příběhy partičky mládeže z ruského města Norilsk, kde jsou především paneláky, zima, chemicky kontaminované jezero a ukrutná nuda jsou režijným debutem Natalie Meschaninovy. Ponurá a přitom místy i zábavná studie života sibiřské městské mládeže nabízí bezútěšné svědectví o mladých lidech žijících v pro nás exotickém severním Rusku, kde Omsk zdá se býti prázdninovou destinací a Moskva pak rovnou hotovou zemí snů. Film sice trochu působí jako studentský počin (byť vyzrálý), ale celkový dojem z něj je překvapivě soudržný. Dnes už skoro povinná ruční kamera, syrový realismus, který ale netlačí na pilu a téměř etnografický přístup k životním příběhům sice nestačí k vyjímečnému filmovému veledílu, ale na naše doporučení ke shlédnutí rozhodně dosáhne.

Zatím to letos vypadá na plodný festivalový ročník, protože všechny filmy, které jsem zatím viděla, byly něčím zajímavé a veskrze koukatelné, některé byly rovnou excelentní (především soutěžní “Kukuřičný ostrov” a “Volný pád”). Loni jsem hned na úvod protrpěla beznohé korejské rybáře a zakončovala plovoucími hlavami v argentinské řece...pravda je taková, že rovnice ruční kamera,.nesmyslný děj a hodně záběrů na přírodu = festivalový artový film stále platí, ale už se těmto kouskům lze bez problémů vyhnout (třeba tím, že nepředstíráte náročného diváka a jdete okukovat Pattinsona - kecám, to bylo taky náročný).  Možná mě ale můj “no tyvle, fakt nemusím vidět všechno” filmový zážitek ještě letos čeká - žhavým kandidátem by mohl být půlnoční film, indonéská gangsterka Raid 2 (jedničku jsem neviděla a domnívám se, že u toho usnu, ale můj doprovod se domnívá, že je to kultovní a veskrze zábavné, takže to musíme vidět). Jdu se tedy na to pro jistotu posilnit alkoholickým nápojem.

Pátek, 11.7.2014, 11:49

Přestalo pršet! Před Thermalem se ospale plouží noční tvorové, kterým už skončila párty a oni si toho ještě nevšimli, plachty nad pivními stany schnou, všichni si představujeme, jaký by to bylo, kdyby začalo svítit sluníčko a já se také ploužím na svou první ranní projekci. Musím si potvrdit správnost svého včerejšího popisu “cyklu festivalového diváka” - je to můj třetí den a já jsem se hned po ránu úplně vyčerpala tou “brutální artovkou”. Tentokrát to byl film s enigmatickým názvem “Jauja” od argentinského režiséra Lisandra Alonsa. Ten si získal příznivce už svým prvním, ryze amatérským snímkem “Los Muertos”, jehož žánr kritika pak trefně pojmenovala jako “slow-puzzle-cinema” - tedy obrázky poskládané za sebe, a velmi, velmi pomalu se střídající. Ve stejném duchu se nese i “Jauja” (název odkazuje mj. k mystické “zemi hojnosti”, která je prý skryta kdesi v Patagonské divočině). Příběh dánského kapitána Dinesena (Viggo Mortensen), kterýi v Patagonii koncem 19.století má na starosti blíže nespecifikovaný inženýrský projekt a jeho dcery Ingeborg, která uteče do pustiny s mladým snědým vojákem je natočen až v surrealisticky sytých barvách a s citem pro působivou kompozici záběrů. Otec se ztracenou dceru vydá hledat a před očima se nám tak v onom stylu slow-puzzle odvíjí jakýsi existenciální jihoamerický western, ve kterém pravděpodobně nejde o cíl, ale o cestu samotnou, která se stává čím dál více halucinogenní. První polovina filmu je skvělá - svět vojáků ztracených na kousku země na surreálném konci světa i času, v nádherné, všepohlcující přírodě, jejíž zákonitosti nepodléhají žádnému nám pochopitelnému vysvětlení, je fascinujícím výletem do světa, kdy v Patagonii vrcholilo období nazývané nyní historiky jako “dobytí pustiny” (conquista del desierto). Evropané a jejich potomci zoufale se snažící zachovat si zádní kultivovanosti mluví o domorodých obyvatelých jako o kokosových hlavách a účelem celé jejich “kultivované” mise je indiány zcela nemilosrdně vyhubit. V rozlehlé přírodě se ale každá postava zdá ztracená a nevýznamná a jediní indiáni zdá se v ní umí přežít - jak si možná uvědomil tajemný a pravděpodobně šílený plukovník Zuluaga, který zmizel v pustině a stal se nevysvětlitelnou legendou a stejně nevysvětlitelnou dějovou linkou filmu. Jihoameričané mají talent zachytit ono pověstné setkání Evropanů s jinakostí, které během conquisty proběhlo a pokud je pro vás tak jako pro mně celá tahle kapitola z dějin lidstva fascinující, film si nenechte ujít. Je ale možné, že v jeho druhé polovině si trochu zdřímnete - z existenciálního westernu se totiž stává halucinogenní výlet lehce připomínající Davida Lynche, ale postrádající smysl. Vypravěč/ka (beroucí se najednou odnikud) opakuje větu “co činí život životem, tak aby fungoval a postupoval popředu” - ale na tuhle banální otázku film odpověď neposkytuje a možná by byl celý méně banální, kdyby se na ni vůbec neptal. Dlouhatánské záběry komponované tak, že nesledují pohyb postav, se po první hodině omrzí a vyvrcholení filmu je už pouze jeden velký “WTF” moment. A je to obrovská škoda, vzhledem k tak slibnému začátku. Nejsem si jistá, že už režisér prostě neměl co říct nebo mu bylo úplně jedno, jestli to alespoň trochu dává smysl, ale výšin jiných podobných opusů (třeba Post tenebras Lux Carlose Reygadase) současné jihoamerické vlny dobývající evropské festivaly rozhodně nedosahuje. Ve Velkém sále se mezitím promítal Tarkovského opus “Solaris”, který jsem viděla tolikrát, že jsem chtěla zkusit něco nového - a po zážitku s Alonsovou “Jaujou” mám dojem, že někdy je prostě lepší neexperimentovat.

Zato včerejší poslední soutěžní film, “Volný pád” Györgiho Pálfiho, ukázal, že věci nemusí absoutně, ale vůbec, fakt ani trochu dávat smysl a přesto mohou být ukrutně zábavné a mít vcelku značnou výpovědní hodnotu. Stará žena, která se rozhodně skočit i se svojí taškou na kolečkách ze střechy domu a všichni její sousedé dohromady skládají sedm krátkých epizod, které se párkrát protnou a především dohromady dávají neuvěřitělně zábavnou a lehce dadaistickou jízdu. Podle synopse to vypadalo jako “maďarský Samotáři” - a po skvělém filmovém zážitku tak jenom hořkne na jazyku otázka, proč maďarský Samotáři vypadají takhle a vrcholem humoru českých Samotářů je zhulenej Jirka Macháček…

Čtvrtek, 10.7.2014, 17:00

Festival se pomalu ale jistě přehoupl do své druhé poloviny a pomalu se zase začíná plnit návalem víkendových návštěvníků. Ani to nejhorší počasí, které si umíte představit, zjevně filmové fandy neodradí. V kinosálech je pořád dobře, sucho a teplo, ale v té hrůze venku mám problém i přejít z jednoho sálu do druhého, takže asi zůstanu uvězněná v Thermalu, dokud nepřestane pršet a neoteplí se tak o 10 stupňů. Všem chystajícím se víkendovým návštěvníkům doporučuji přibalit větruodolný deštník a teplé obutí (a jestli to takhle půjde dál, tak asi i nafukovací člun pro osobní dopravu). Tiskovému středisku, které se stává posledním útočištěm promrzlého pisálka, bych doporučila vybavit se jiným prohlížečem než Explorerem (nejsem první, kdo si stěžuje, psali o tom i na blogu Respektu takže…!)

Aby té vody nebylo málo, vydatný déšť hrál významnou roli i v obou mých včerejších filmových zážitcích. Ve “Mzdě strachu” Wiliama Friedkina prší hodně a také je tam hodně drsných mužů, napětí, perfektní atmosféry i staré dobré akce. I film o čtveřici psanců, kteří se snaží dopravit náklaďák plný dynamitu peklem jihoamerické džungle lze natočit bez zbytečných efektů, se skvělým scénařem a tak, aby byl postaven především na hereckých výkonech - alespoň dříve byli režiséři, kteří to uměli...  Nostalgii po 70. letech jako zlaté éře Hollywoodu zmínil i samotný Friedkin ve svém sympatickém proslovu při převzetí Křišťálového globu. Nevím sice, zda mu úplně věřit jeho ódy na český film jako inspiraci celé jeho generace, ale je přece jenom asi milé to poslouchat, být tím Bartoškou a Ebenem na jevišti vedle něj.

“Kukuřičný ostrov” se coby nejistá sázka nakonec vyplatil. Déšť v něm vyplavil a nakonec i odplavil malý ostrůvek uprostřed řeky na hranici Gruzie a Abcházie, na kterém si starý farmář a jeho dospívající vnučka přes léto postavili chatrč a založili kukuřičné pole, aby si s pomocí úrodné půdy zajistili obživu na zimu. A tak jako odplavaly kukuřičné klasy, odplavalo závěrem filmu spoustu divákových emocí v nebývalé silné závěrečné katarzi. Film, ve kterém první dialog zazní přesně po půl hodině, ve kterém dohromady hrají tři herci, nezní v něm skoro žádná hudba, je přesto působivý a velkolepý (nejenom proto že se odehrává v rozlehlé kavkazské přírodě, kterou kamera snímá velmi podmanivým způsobem). “Kukuřičný ostrov” pro mně byl přesně tím typem festivalového zážitku, kvůli kterým se do Varů jezdí - v kinech na takové filmy nenarazíte a málokoho asi napadne pouštět si je doma před spaním a ona zmíněná synopse “starý muž, jeho vnučka, voda v řece, melancholická krajina a sepjetí člověka s přírodou” by spíš navnadila na panáka na baru než na filmový zážitek. Přitom se “Kukuřičný ostrov” suverénně řadí mezi nejsmutnější filmy, které jsem kdy viděla - a v tom nejlepším slovasmyslu, i smutek je emoce a probudit ji v takové míře je umění.

Za to takový Xavier Dolan a jeho “Mommy” mnohem spíše než na působivosti citů staví na citovém vydírání - a u mně narozdíl od kolegyně Jany prohrál. Ne sice úplně na plné čáře, protože popová poetika, smysl pro humor a chytlavé popsongy Dolanovi nechybí, ale s ničím se to nemá přehánět - ani s výše zmíněnými ingrediencemi, ani se stopáží. “Mommy” mohla být minimálně o půl hodiny kratší a v té půl hodině ubrat na záběrech, ve kterých s onou popovou estetikou a kýčovitými emocemi příliš tlačí na pilu. Je mi jasné, že stejně jako z předchozích “Imaginárních lásek” se i z dalšího Dolanova počinu stane divácký hit, ale v tom je právě asi ten problém. Umění točit hezké a zábavné filmy o ošklivých věcech nespočívá jenom v tom, že jdu se silným příběhem divákovi na ruku. “Mommy” bude docela určitě k vidění i v (minimálně pražských) kinech po festivalu - tak jí tímto můžeme za Informuji doporučit, protože nás zajímá, zda budete jako Jana unešeni nebo jako já spíše lehce zklamáni a znuděni.

Dnes po ránu jsem si ještě stihla střihnout ruský snímek “Welkome home”, který by se snad ze všeho nejvíce dal popsat jako “hřejivá komedie” se všemi klady i zápory tohoto žánru. Bylo to poměrně zábavné a divácky vděčné a některé situace ze života migrantů byly ve filmu velmi dobře odpozorované, ale jinak měl příběh o čtveřici Východoevropanů snažících se přežít v New Yorku spíše nulovou výpovědní hodnotu. Ale jako festivalová oddychovka, na kterou člověk rychle zapomene, vlastně proč ne…

Večer se mi snad konečně povedne stihnout alespoň jeden z mnou původně doporučovaných karlovarských hitů a tím je “Volný pád” Györgiho Pálfiho. Mezitím se pokusím neumrznout ani neutopit, abych Vám o něm mohla potom zase podat zprávu.

 P.S: Začínám pozorovat něco jako “syndrom druhého festivalového dne”. První den, kdy návštěvník dorazí, je tak trochu zmatený, shání akreditaci, shání lístky, shání jídlo, snaží se ubytovat kde to zrovna jde (na apartmá v Puppu a vlastní limuzínu pro redaktory jsme se tady v Informuji totiž ještě nevypracovali, takže tyhle lidové starosti máme také). Druhý den už má za sebou minimálně jeden nebo dva drinky, jeden dobrý a jeden špatný film a jednu vtipnou festivalovou historku o vylitém kafi, divných lidech v kině nebo ještě divnějších lidech na párty. A začíná se dostávat do toho správného festivalového rauše (u mně se to před začátkem každého dalšího promítání projevuje především tím, že mi někde v hlavně probleskne myšlenka “ježíš, mně ty filmy tak strašně baví, i když jsou to kraviny!”). Ze zkušenosti nastoupí zítra “syndrom třetího festivalového dne” projevující se totálním vyčerpáním způsobeným nějakým brutálně artovým filmovým zážitkem daleko za hranicí koukatelnosti, ale odhodláním se nevzdat. Čtvrtý den většina odpadává a vytrvalejší si dávají kolečko celé od začátku. Máte to taky tak? 

 Středa ráno, autobus Praha Florenc - Karlovy Vary:

“Každej hňup se teď žene do Varů na festival”.“Já tam nikdy nebyla…”“No, to si vo nic nepřišla.”“Co se tam jako děje”.“Právěže nic, se tam ty filmový hvězdy akorát předváděj a všecko je tam hrozně drahý”.“Hm, no to je dobrý teda”.

Tento rozhovor řidiče autobusu a stewardky mě dnes hned po ránu naladil na festivalovou atmosféru. Se znuděným výrazem nás potom ona dvojice vyhodila do deště a zimy na Karlovarské tržnici a už o 10 minut později nám slečna na pokladně v Thermalu oznámila, že lístky na dnešek teda už nejsou, jenom “na nějakej film o Kurdech v Richmondu”.

V Richmondu jsem nikdy nebyla - a ukázalo se, že jsem asi podvědomě věděla proč (je to výlet tak na půl dne, mě tlačily boty, prší a vůbec, já většinou dál než od Thermalu ke kolonádě nedojdu, proč taky). Ale ukázalo se, že to nakonec nebylo tak žhavé s těmi vyprodanými sály, takže večer už se chystám do Velkého sálu na soutěžní film “Kukuřičný ostrov” uznávaného gruzínského režiséra George Ovashviliho. Touto volbou jsem sice hned napoprvé porušila svoje letošní pravidlo “nechoď na filmy, co mají v popisku něco o křehké psychologii, melancholicky podmanivé atmosféře nebo sepjetí člověka s přírodou” - jenže jak se ukázalo, dodržením tohoto pravidla bych si eliminovala program tak o 90 %. Jak správně poznamenala kolegyně Jana, ony ty filmové synopse á la “podmanivé zachycení vztahu dvou iránských homosexuálů v současném Lisabonu inovativně natočené na ruční kameru” vlastně neříkají vůbec nic a je zkrátka potřeba to risknout. A jak už jsme také psali, Karlovarská hlavní soutěž je vždy hodně nejistá sázka, ale když to vyjde, většinou to stojí za to (a tady zní slibně minimálně jméno režiséra). Pokud by to náhodou nevyšlo, stoprocentně si spravím náladu “Mzdou strachu” letošního držitele Křišťálového globu Williama Friedkina.

Děkuji tedy kolegyni Janě za důstojné předání štafety a vrhám se do víru festivalového života, čtěte tedy i nadále o všem, co musíte, nemusíte, nesmíte nebo nechcete vidět letos ve Varech.

9.7.2014 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout