V.

Úterý, 8.7.2014

To nejlepší nakonec. V případě mého karlovarského pobytu toto rčení platí bez výhrad: poslední den ve městě nabitém naoranžovělou energií (českého) filmu mě uchopil, ohromil a všelijak přemohl. V úterý mě totiž potkaly dva nejsilnější filmové zážitky. Ani nemluvě o tom, že ve Varech konečně začalo pršet (což je nezbytným poznávacím znamením karlovarského festivalu :)) a já jsem konečně osedlala festivalové kolo a dle slov rozjásaného kluka z půjčovny „jako v americkém filmu“ si pěkně projela v lijáku.

Xavier Dolan, Mommy. Rozhodně není potřeba to nějak dál rozvádět: těšila jsem se jako malá od svého prvního festivalového dne. Film, který patřil k mým letošním vydedukovaným favoritům, svoje postavení jednoznačně obhájil. Pokud jste s tvorbou quebeckého wunderkinda obeznámeni a lehký patos i kontroverzní témata jeho snímků se vám nepříčí, v Mommy objevíte novou rovinu tvorby 25letého režiséra. „Ve svém prvním filmu jsem chtěl matku zabít, teď ji chci tak trochu rehabilitovat“, - prohlásil Xavier Dolan ke svému snímku, ve kterém divákům nabízí pohled na stinnou stránku mateřské lásky. Děj se odehrává v nedaleké smyšlené budoucnosti ve frankofonní Kanadě, kde právě vešel v platnost nový zákon umožňující rodičům svěřit své „problémové“ dítě do péče odpovídajících zařízení bez předchozího soudního procesu. Nekonvenční a přidrzlá Diane se s nevyčerpatelnou zásobou vulgárních slov snaží vyrovnat s návratem dospívajícího syna, Steva, domů z internátní školy. V Dolanových snímcích sny a realita se nikdy neprolínají, proto se je režisér vždy snaží poctivě oddělit – v Imaginárních láskách to zvládl pomocí opakovaných záběrů, v Mommy, který je celý natočen v novátorském formátu 1:1, to vyřešil prostřednictvím „roztažení“ obrázku na zavedených 16:9. Právě ta chuť experimentovat a jít proti proudu zařadila Dolana mezi režisérskou špičku současnosti a vysloužila mu přezdívku „zázračné dítě“ kanadské kinematografie.

Pro mě Dolanovy výtvory jsou vždycky svým způsobem uměleckým dílem: režisér umí zachytit každý zdánlivě nepodstatný detail, na čemž pak buduje své vyprávění. Téma problémových vztahů, ať už rodinných či milostných, je jeho filmům typické, stejně jako silná vizuální stránka. Hudební složka, která je ve všech Dolanových snímcích pečlivě sestavena z kombinace aktuálních a nesmrtelných hitů, je pro režiséra neméně podstatná – Dolan jednoduše sází na všechny prostředky citového vydíráni diváka a... vyhrává. Jeho filmy jsou pro kinosály jako stvořené: jedině na stříbrném plátně budete z umělecky vytříbených kousků mít opravdový, s ničím nesrovnatelný, zážitek. Letos mladý režisér opět zabodoval v Cannes, odkud si odvezl svoji již druhou sošku – tentokrát Cenu poroty. Další projekce majstrštyku se uskuteční 10. července ve Velkém sálu.

Mým posledním festivalovým zážitkem byl snímek Locke vyhlášeného britského režiséra Stevena Knighta. Šla jsem trochu naslepo, neboť popisek, který mě na první přečtení upoutal, se jako ve většině případů mohl ukázat být totálně scestným. „Ivan Locke je na cestě z Birminghamu do Londýna a ve svém autě uskuteční několik důležitých telefonních hovorů. Pouze před několika málo hodinami učinil rozhodnutí, které změní jeho život“. Z filmu s trefným názvem se vyklubal černý kůň festivalu a – teď si uvědomuji, jakou tíhu zodpovědnosti na sebe přijímám tím, co vyřknu – jeden z nejlepších filmů roku 2014. Hlavní překvapení mě čekalo hned v prvních minutách, když jsem na obrazovce zahlédla svého oblíbence – Toma Hardyho. Vzápětí jsem byla příjemně zaskočena zjištěním, že se na něj budu dívat celých 85 minut stopáže.

Locke je totiž jakousi „one man show“ v podání tohoto vynikajícího britského herce. Nikdy bych si nepomyslela, že téměř hodinu a půl dlouhá cesta protagonisty v autě naplněná telefonáty o betonu může být natolik vzrušující. Film od první minuty přikoval diváky (je důležité poznamenat, že novináře!!!) do křesel a nepustil až do závěrečných titulků (doslova nepustil – tentokrát jsem v průběhu projekce nezaznamenala žádný útěk), což vysvětluji nejenom režisérským a scenáristickým umem Stephena Knighta, ale i neuvěřitelným talentem a charismatem Hardyho. Excelentně propracovaný scénář se skládá z telefonátů, které Ivan Locke po cestě do Londýna potřebuje vyřídit, a je prolínán občasnými pauzami, v nichž hlavní hrdina reflektuje vlastní život prostřednictvím „dialogů“ se zesnulým otcem, tj. faktických monologů, díky kterým si diváci dotvářejí nezbytný kontext. Steven Knight svým počinem dokázal, že k natočení silného snímku není zapotřebí velký rozpočet ani tuny komparzistů, stačí jeden skvělý herec, 14 dní a malý prostor kabiny auta. Drama, které ve mně – a myslím, že i v nás všech – vyvolalo vzpomínky na emočně vyčerpávající chvíle důležitých osobních rozhodnutí a připomnělo, že nejdůležitější v tomto životě je neztratit vlastní lidskost, bylo nejlepší možnou tečkou za mými pěti festivalovými dny.

Úterý, 18:30. Nostalgie po pro mě již ukončeném festivalu se mísí se spokojeností s náramně (a hlavně jak produktivně!) stráveným časem a radostí z plnohodnotných filmových zážitků. Již se těším na druhou polovinu KVIFF, kterou budu se zvědavostí sledovat z Prahy, prostřednictvím deníčku mé „nástupkyně“, kolegyně Marie Heřmanové. A za sebe můžu dodat jediné: 49. ročník sice není kulatý, Mel Gibson sice je „zhýralec a zapadající hvězda“ (cituji jednu z nejožehavějších debat, která proběhla v českém tisku těsně po odtajnění hlavní zahraniční celebrity) a prasátko v logu se opravdu dá jednoduše přetvořit v hákový kříž, laťku si ale Karlovy Vary standardně drží velmi vysoko a suverénně nabízí to, co žádný jiný festival v naší republice – kombinaci pohody a prvotřídní kvality.

IV.

Pondělí, 7.7.2014

Pondělí je pro Vary zlomový den: „víkendoví“ diváci odjíždí, vystřídaní mladší generací filmových fanoušků, kteří si můžou dovolit luxus prázdnějšího festivalu. Stále tu ale zůstává tvrdé jádro milovníků filmu, kteří si vyhradili na festival více než obligátní tři dny. Ale přesycenost filmovými zážitky je jaksi ve vzduchu, proto i atmosféra Karlových Varů se postupně mění – město a jeho (dočasní) obyvatelé se ponořují do nějakého somnambulického stavu, a já se začínám cítit tak nějak pohodově, zkrátka uvolněně (nicméně žádná z projekcí mě zatím nedokázala uspat).

Dnes odpoledne, po zhlédnutí dvou filmů, jsem si uvědomila, že v mém letošním karlovarském „menu“ vede téma neúplných, problémových nebo zkrátka divných rodin a příbuzenských vztahů. Ale pěkně popořádku.

Autentická Jennifer Lawrence – ještě než ji stihli objevit Hollywoodští žraloci – se mihla v nezávislém filmu Winter’s Bone režisérky Debry Granik, která dnes osobně uvítala diváky ve Velkém sále Thermalu. Opět jsem dala na doporučení kolegyně Marie Heřmanové a opět toho nelituji. Ačkoliv slabým povahám film, odehrávající se v nepřátelském prostředí amerického Missouri, takzvaného „tranzitního“ státu, státu, kterým se projíždí bez zastavení, doporučit nemohu. Zde přežívá silnější: ten, kdo se nebojí vzepřít se místní „mafii“ a komu nedělá problém vykuchat čerstvě ulovenou veverku (a pak ji samozřejmě sníst, kdyby to někoho nenapadlo). Když při včerejším islandském filmu jsem si utahovala z kamarádů, kteří nemohli snést pohled na rozpáraného koně, teď jsem zaznamenala, že se z vlastní vůle vystavuji čím dál tím větším drsnostem ve filmu (nemám na myslí tu kýženou veverku, ale nechci otrlé diváky připravit o veškeré překvapení). Snímek z roku 2010, který se do české distribuce nedostal, je letos uveden v sekci Pocta Anonymous Content, v jedné řadě s Věčným světem neposkvrněné myslí a Temným případem – nejčerstvější seriálovou spoluprací Matthewa McConaugheyho a Woodyho Harrelsona. Pokud nezávislou, nebo chcete-li, artovou americkou kinematografii (dvě ceny ze Sundance mluví za vše) máte v oblibě, nenechte si 10. července ujit druhou a poslední projekci snímku Winter’s bone, jehož název se do češtiny nepřekládá.

Následuje další „rodinný příběh“, tentokrát italské výroby (zdá se, že italské snímky u mě zatím vedou, alespoň co do počtu). Mluvím o dramatu z prostředí malebné Umbrie, Le meraviglie (Zázraky). Opět Velký sál, opět režisérka s osobním výstupem. Ale jediný zázrak, o kterém ve spojitosti s touto premiérou můžeme přemítat, je ten, že si snímek vysloužil Velkou cenu na festivalu v Cannes. Nahromadění detailů a témat filmu rozhodně neprospívá. Ačkoliv často básním o jakési pověstné mnohovrstevnatosti, tentokráte musím konstatovat, že toho na mě bylo příliš. Festivalový katalog tvrdí, že Le meraviglie je příběhem dívky, jež se „bez námitek podřizuje otci, který drží svou ženu i čtyři dcerky stranou nástrah moderního světa a považuje za jedinou smysluplnou činnost chov včel“. Tak žhavé to ve filmu rozhodně není: snímek zobrazuje jednu farmářskou rodinu a její každodenní realitu, do příběhu se postupně připlétá podivná soutěž, dětská láska (v dnešní době už takový „must have“, no ne?), velbloud a... Monica Belucci. Poněkud zvláštní kombinace, nemyslíte? Jestliže se zajímáte o chov včel (o kterém se dozvíte vskutku dost) nebo o to, proč se Monica Belucci dala na reklamu zemědělských výrobků, nenechte si ujít další projekce 10. a 12. července.

Posledním snímkem dnešního odpoledne byla „sazka na jistotu“, což u mě znamená „na Polsko“. Po třech dnech plných rodinných tragédií a neštastných lásek jsem si konečně zvolila něco pro zasmání. Název sám o sobě nevěstí žádné důležité existenciální téma - Kebab a Horoskop je celovečerním debutem režiséra Grzegorze Jaroszuka. Jeho osobitý (ale mně blízký) smysl pro humor jsem si zapamatovala již v lednu na Festivalu krátkých filmů Praha, kde Jaroszukův absolventský „kraťas“ Příběhy z chladírny u mě zabodoval. Minimalistická, až geometrická struktura filmu, depresivní (nezřídka i manio-) postavy, které jednoznačně vymykají rámci normálního, a lehce groteskní (jako život sám) příběhy – tím vším se mi zalíbily Příběhy z chladírny, na to polský režisér sází i ve svém nejnovějším počinu. Snímek ostatně co do hereckého obsazení a stylu vyprávění je téměř identickou kopií kraťasu. Optimistické naladění filmu však i přes veškeré dialogy o depresích a sebevraždách zůstalo. A tak není se čemu divit, že se na projekci vyhrazené pro žurnalisty sedělo a leželo na zemi (ano, i to se může stát s novinářskou akreditací v kapse!). Jsme hladoví po humoru, ať už satirickém či černém, zkrátka po něčem, co nás pozvedne po dni nabitém filmy o neúplných rodinách a lidech „uvízlých ve vlastních životech“. Další projekce snímku se uskuteční ve dnech 8. a 9. července.

V tomto duchu mám v plánu svůj pondělek ukončit – vydávám se na další evropskou komedii – srbo-německo-chorvatský snímek Pomník Michaelu Jacksonovi. Plná nadšení, se těším na zítřek, kdy mě čeká můj festivalový favorit – povedlo se mi totiž ulovit lístek (posledni!!!) na druhou novinku Xaviera Dolana, která se dostala do programu festivalu, a sice další „rodinné drama“ Mommy. Jak říkám, rodinná témata letos vedou :)

III.

Neděle, 6.7.2014

Hlavní poznatek dneška: novináři jsou nejenom nároční diváci, ale také netrpěliví lidé. Bilance neděle: 5 filmů, z nich 3 novinářské projekce, na kterých jsem se pokusila vyhodnotit rekordně krátký čas odchodu ze sálu. Zabodoval slovinský snímek Drevo (Strom) a odchod po 7 minutách. Neuvěřitelné, že u filmu, jehož děj se odehrával ve třech rovinách a vykresloval tragickou situaci z pohledu tří členů jedné rodiny, příslušníků různých generací, se někteří nedočkali ani začátku druhé kapitoly. Ale evidentně ve Varech panuje zákon džungle - přežívá silnější, a v záplavě filmů to platí dvojnásob.

Slovinský snímek mě ale rozhodně nezklamal, ačkoliv uznávám, že někomu jeho meditativní charakter a pomalé plynutí nebylo zcela po chuti. Režisérka Sonja Prosencová svým debutem zdárně vdechla život originálnímu konceptu a pro moderní Evropu zdánlivě zastaralému tématu krevní msty. Kameraman Mitja Ličen, jenž byl zároveň spoluscenáristou snímku, vsadil na dlouhé záběry (které, věřím tomu, byly právě tím nežvýkatelným soustem pro spoustu novinářských „uprchlíků“) a navození atmosféričnosti prostřednictvím až klaustrofobně působících obrazů. Zjistit, zda je film vaším šálkem kávy, můžete na následujících projekcích 7. a 8. července.

Dalším meditativním filmem v dnešním rejstříku byla kazašsko-francouzská koprodukce Priklyuchenie (Dobrodružství). Snímek je volnou adaptací románu Dostojevského Bílé noci zasazenou do prostředí současného Almaty, města, které dle režiséra Narimana Turebajeva ideálně pasuje na roli „kazašského Petrohradu“, metropole zázraků a největších lidských tragédií. Málomluvný Marat se zamiluje do záhadné krásky, která tráví hodiny před jeho okny, ale dívka pro něj představuje větší nebezpečí, než se na první pohled zdá. Její složitá rozpačitá osobnost Marata silně přitahuje, proto si ani nevšímá, že je zatahován do čím dál tím větších nešvarů. Film můžu doporučit především fanouškům ruské literatury a divadla, protože divadelností je prosáklý skrz naskrz. Velká gesta, precizně vyslovené repliky a statičnost hlavních postav – to, co bych snesla na jevišti, mi na filmu nejvíce vadilo. Roli romantické pohádky na dobrou noc s – a tím rozhodně neprozradím víc, než by bylo záhodno, známe přece Dostojevského – tragickým vyústěním se ale Priklyuchenie zdárně zhostil. Další projekce kazašského snímku se uskuteční ve dnech 7. a 9. července.

Asi nejoriginálnějším zážitkem byla projekce ve Velkém sálu - islandský film O koních a lidech, který uvedl osobně vtipálek-režisér Benedikt Erligsson a Karel Och, jenž snímek okamžitě okřtil nejzajímavějším debutem loňského podzimu. Mě tento originální film obsahující velké dávky černého humoru, alkoholu a scén, ze kterých někoho z mých kolegů okamžitě přešla chuť na (nejen koňské) maso, obrovsky oslovil. Příběh jedné islandské vesnice, kde – zdá se – každý koně vlastní a má je nadmíru rád, je vyprávěn z pohledu hřebců a kobyl. Na jaře se probouzí nejen příroda, nýbrž i pudy, a to se týká jak koní, tak i lidí. Několik kapitol o lásce, žárlivosti, smrti - cítech, které jsou vlastní oběma těmto „rasám“. Nebudu zapírat – pro každého tato podívaná zajisté nebude. Ale když víte, o čem severský film obecně je, určitě také víte, na co být připraveni. Pokud na velké dávky černého humoru, alkoholu a scén, ze kterých se zvedá žaludek, nejste, alespoň si užijete nádherné scenérie surové islandské přírody. Ostatně jak říkal režisér Benedikt Erlingsson, ve stejnou dobu, kdy probíhalo jeho natáčení, tento kraj obsadili hollywoodští velikáni Tom Cruise a Ben Stiller, kteří mu zabrali značnou část plání a elektrických žárovek :) Atmosféru Islandu si máte možnost vychutnat na dalších projekcích 8. a 12. července.

Poslední dva snímky v mém nedělním repertoáru spojovala jedna osobnost – Asia Argento. Jeden režírovala, v druhém hrála, což jsem pojala jako perfektní příležitost seznámit se s touto osobností filmového průmyslu o něco blíž. V prvním, zčásti autobiografickém snímku, Incompresa (Nepochopená), Argento do hlavní role Arie (což je mimochodem skutečným jménem režisérky samotné) obsadila desetiletou herečku Giuliu Salernovou, která mě svým expresivním stylem a přirozeností hned na první pohled odrovnala. Až groteskně vypadající film zasazený do prostředí 80. let, ve kterém Argento vyrůstala, nejprve působí jako surrealistická, hypnotizující podívaná, ale na konci všechno nějak zapadá na svá místa. Film o dětství bez dětství je svéráznou sondou do života potomků slavných rodičů, k čemuž Asia Argento, která se přiznává, že se v dětství cítila osaměle a že se ji nedostávalo pochopení, rozhodně má co říct. Film byl uveden v sekci Un certain regard v Cannes a vzbudil nemalou pozornost. Pozornost diváků karlovarského festivalu bude budit i na dalších projekcích 7. a 12. července.

V druhém snímku Cadences Obstinées (Naléhavé rytmy) se Asia představila v roli, kterou pro ni vysnila Fanny Ardantová. Dala jsem na doporučení naší redaktorky Marie Heřmanové (Karlovarský deníček č. 1) a šla se podívat na druhotinu slavné herečky. Fanny Ardantová a představitel jedné z hlavních roli Franco Nero se na projekci dostavili osobně, aby film, ve kterém se mihne i Gérard Depardieu, s francouzským šarmem a italskou vášnivostí uvedli.

Značný neklid a znepokojení vyvolal pokyn organizátorů, podle kterého všem divákům – ať už s lístky, nebo čekajícím frontu – nebyl umožněn vstup do Městského divadla, kde se promítalo, dokud nedorazí slavné tváře. Což znamenalo především únavné 40minutové čekání, ale také otravné 40minutové zpoždění. Je jasné, že se KVIFF snaží působit jako respektovaný mezinárodní festival, kde davy lidí vítají hvězdy bouřlivým potleskem a žádostí o autogram, zdá se mi ale, že podobné „fanouškovství“ by mělo být dobrovolným rozhodnutím, ne vynuceným gestem nahnaných před zamčené dveře lidí. Ardantová a Nero dorazili 25 minut po plánovanému začátku projekce, zapózovali na červeném koberci a pak se nedočkaví diváci jako pomatení vřítili do kinosálu.

Zážitek z filmu mi to ovšem nepokazilo. Příběh o lásce, a to lásce tragické, lásce z nepochopení, kde se dva milují tolik, že jeden druhého trápí, spoustě z nás připomene Truffautovy snímky, ve kterých zářila samotná Fanny Ardantová. Stejná povaha, stejný účes, stejný styl oblékání – stejná žena? Asia Argento se tu představila jako přesná kopie mladé Ardantové v Ženě od vedle nebo Konečně neděle! Vášnivá a výbušná, nevyrovnaná a hysterická, talentovaná, ale ztracená – nemohla jsem si pomoct, ale neustále jsem spojovala tento vytvořený, vymyšlený obraz s postavou malé Arie z filmu Nepochopená. Z osamělého dítěte, kterému se nedostávalo pozorností rodičů, vyrostla žena, jež je natolik zranitelná, že je ochotná obětovat lásce vše, včetně vlastně budoucnosti. Stále jsem si kladla otázku, zda vlastně Asia Argento nehraje sebe samu. Hádám, že tento obraz ještě dlouho budu mít spojený s italskou herečkou. Ruku do ohně za to, že snímek Naléhavé rytmy osloví každého, bych nedala: vedle sedící mladý pan nejdřív spokojeně usrkával pivo, pak ale začal hlasitě zívat. Pro ty, kdo před přehledností dějových linek a přesností rytmu vyprávění dává přednost snové atmosféře a expresivnosti postav, by si rozhodně snímek neměl nechat ujít. Další projekce: 9. a 10. července.

II.

Sobota, 5.7.2014

Moje sobota pokračovala velice pozvolna: přes nekonečné fronty Bageterie Boulevard, vyvoleného to pohostinství každého spěchajícího festivalového fanouška, zaplněné foyer Thermalu „až“ do kinosálu B na polský snímek Slib (Obietnica, The Word, je-li libo originální či mezinárodně přístupnější název). Tentokráte pohrdajíc synopsí, jež by mě normálně od zhlédnutí spíše odradila (stačí si přečíst větu „poté, co patnáctiletý Janek vůči své milované čtrnáctileté Lile dopustí zrady, je ochoten udělat cokoli, aby vinu odčinil“), jsem se řídila zdravým smyslem a zkušenostmi, které ke zhlédnutí filmu polské výroby přímo naváděly. Nečekejte od snímku melodramatický příběh dvou zamilovaných teenagerů, jedná se o typického představitele žánru – syrové drama s prvky thrilleru zasazené do reálných podmínek polského velkoměsta. Příběh je mnohovrstevnatý: misí se tu téma první lásky a první zrady s tématem neúplné rodiny a problémů dospívání. Režisérka ho vypráví bez přehnaného moralizování, vyhýbá se i černobílému vysvětlení situace. Hlavní myšlenkou filmu se tak stává problém současné generace, která nemá jasně stanovené hranice a dospívá, aniž by byla doprovázena potřebnými vzory, ať už vytvářenými rodiči či vzdělávacími institucemi. „Není nic jednoduššího než odsoudit zlo, a nic složitějšího, než se ho snažit pochopit“ – dodává autorka k svému filmu. Debut polské režisérky Anny Kazejak Óda na radost byl ve Varech představen v roce 2005, a tak věřím, že i Slib, který měl svoji premiéru na letošním Berlinale, se dočká pozitivních diváckých ohlasů. Další projekce se konají 8. a 10. července

Na maďarský film Utóélet o vztazích nejistého mladíka s duchem svého zesnulého otce se mi dostat bohužel nepovedlo: ano, může se to stát i s novinářskou akreditací v kapse. Stejná nepřízeň osudu mě postihla i s mým favoritem festivalu, snímkem Xaviera Dolana Tom à la ferme, v důsledku čehož jsem okamžitě zrušila svůj zítřejší budíček – na ranní projekci do Drahomíry se totiž vstávat nebude. Naštěstí pro mě, do Varů se probojovaly dva Dolanovy filmy, a tak naděje ještě zůstává. Neúspěch při sobotním lovu hodlám vyrovnat velkým počtem novinářských projekcí a snažím se zaplnit svoji neděli až po okraj.

Dnes večer jsme mohli vsadit na jistotu a vydat se na ověřenou Anetu Langerovou, TataBoys a Mig 21 do Poštovního dvora. Poněkud více naši skupinku nalákal Mel Gibson ve Velkém sále (nemůžu popřít, že zhušťující se mraky v tom sehrály podstatnou roli). Na jeho snímek z roku 2006 Apocalypto jsme se ale těšili rozhodně méně než na samotného Mela a promítání předcházející rozhovor v rámci cyklu „Plovárna live“, který každý, kdo se do Varů nedostal, měl možnost sledovat v televizi. Prošedivělý Gibson i přes rozbolavělý zub statečně zvládl půlhodinový rozhovor a rozvyprávěl se o svých filmech, režisérském poslání a samozřejmě neopomenul ani zážitky z Karlových Varů. Nevím, jak Mel, ale já jsem od pátku zážitků měla až až, a proto se pro dnešek odpojuji (hadám, že ne nepodobně těm otrlým divákům, kteří po "plovárenském" rozhovoru, těsně před pulnoci, ještě zůstávali na 2,5hodinové Apocalypto).

I.

Pátek, 4.7.2014

První den karlovarského festivalu se nesl ve znamení všeobecné nespokojenosti s nemožností sehnat lístky na pátek a sobotu (ostatně stejně jako v každém předcházejícím ročníku), netrpělivého očekávání Mela Gibsona na červeném koberci a obrovského rozruchu okolo železného trůnu alias vyslance z Game of Thrones, který v salonku HBO nalákal valnou většinu filmových fanoušků do fronty.

Jak je známo, pátek je vyhrazen na rozdýchání, organizaci takových nezbytností jako ubytování, nákup akreditací, případně suvenýrů, křest vřídelní vodou nebo zkoušku ohněm, tzn. jedním z koktejlů z letošního Finlandia stanu. Master classy, ranní vstávání a šílenství před kinosály propuká až dnem následujícím – kdy nezřídka rezervace vstupenek probíhá po cestě domů z večírku :)

Sobota, 5.7.2014

Vzhledem k tomu, že pokřtění vřídelní vodou a všemožné zkoušky ohněm jsem absolvovala již v předchozích ročnících, letos jsem se s čistým svědomím pustila do filmového šílenství již časně ráno v sobotu. Volba padla na film s nervy drásajícím názvem Historia del miedo aneb Příběhy strachu, jehož dopolední projekce byla určena výhradně novinářům. Argentinsko-Uruguayská koprodukce s finančním přispěním Německa a Francie slibovala... upřímně, neslibovala nic konkrétního. Synopse zahrnující samé otazníky mohla znamenat dvoje: buď velké překvapení, anebo velké zklamání. Posuďte si sami: „Proč se rozezněl alarm v prázdném domě? Co se stalo mladíkovi, který začal náhle bláznit ve frontě v bistru?“.

Film zahalený do závoje tajemství na sobotní ráno – to zní jako pravé ořechové! Bohužel ale v průběhu snímku, který se především vyznamenal svým zařazením do soutěžní kategorie na Berlinale, na žádnou z těchto otázek nedostaneme přijatelnou odpověď, což evidentně přítomní novináři nedokázali rozdýchat, neboť už po úvodní půl hodině začali sál opouštět. Nechci ale od zhlédnutí filmu, jehož další projekce se uskuteční 7. a 10. července, odrazovat: mladý argentinský režisér Benjamin Naishtat ho dokázal nabít pořádnou dávkou jihoamerické energie, rozprostřel příběh do několika rovin a propletl vícero dějových linek, ve kterých se míjí postavy z odlišných sociálních vrstev. Jako výsledek – máme ucelený obrázek současné generace Argentinců, která nám, Evropanům, by mohla přinést když ne pochopení, tak alespoň nadhled a poznatky. Například o tom, že "ostatní nemají rádi mlčenlivé lidi; nikdy neví, co myslí". To se však bezvýhradně vztahuje i na samotného režiséra: co si tím filmem sakra myslel - ptám se v duchu při závěrečných titulkách. Víme jediné: na festival nedorazil, protože dal přednost fotbalu :)

Po promítání jsem zapadla do tiskového centra, kvůli čemuž jsem musela oželit – pro mě první – cestu na kole do Puppu na izraelský snímek Boreg, jenž by měl pojednávat o izraelské a palestinské ženách uvízlých v zavedených životech. Napadlo mě, že po desítce Argentinců uvízlých ve vlastních životech bych se potřebovala na chvíli ponořit do reality novinářské, abych se odpoledne s novou energií pustila do dalších "zavedených životů" a „svébytných příběhů“, které mi slibují zvolené snímky. Tentokrát ale zůstávám „v Evropě“. 

5.7.2014 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout