Pokud jste prošvihli fantastickou pohádku Wese Andersona „Až vyjde měsíc“, pak „Divoká stvoření jižních krajin“ režiséra Benha Zeitlina jsou k tomuto účelu přímo stvořená a právě v těchto dnech máte poslední možnost je shlédnout. Nebývale působivý celovečerní debut mladého Američana, který na sebe upozornil už svým krátkým snímkem na podobné téma „Glory at Sea“ (2008), je navíc v jistém smyslu také pohádkou – mnohem více než sociální drama nebo ekologickou agitku, kteréžto by se zpracovávanému tématu přímo podbízely, totiž představuje obdivuhodně sevřenou autorskou výpověď o tom, jak je se lze dívat filmařskýma očima na svět, přírodu a mezilidské vztahy v jednom zapomenutém koutě světa.

O jeho výjimečnosti svědčí mimo jiné hned čtyři ocenění z Cannes, dvě ceny ze Sundance a u nás okouzlené karlovarské davy. Zeitlin si festivalové publikum zcela získal tím, co bývá označováno za magický realismus a zároveň pečlivě dávkovaným sociálně-ekologickým poselstvím. Byť se zmíněnou žánrovou škatulkou mám trochu problém (a troufla bych si tvrdit, že magický realismus byl, je a zůstane doménou latinskoamerických tvůrců), v jejím rámci jsou „Divoká stvoření z jihu“ skutečně ohromující a dechberoucí. Dokud na sebe necháte dění na plátně pouze působit, můžete se klidně vznášet na vlně pohádkového cinefilního blaha. Ve chvíli, kdy se pokusíte viděné také analyzovat a pochopit, objeví se pár nesrovnalostí a nevyrovnaností – ale dlužno podotknout, že díky tomu blaženému zážitku je lze snadno prominout. Nicméně, přes k pláči dojaté festivalové sály a superlativy na čsfd, ty nedostatky tam jsou. Ve většině případů by je však bylo možné přičíst tomu, že se jedná o debut. A debut je to takový, že se popravdě řečeno nemůžu dočkat až u Zeitlina opadne mladické nadšení a přijde větší autorská sebejistota – za sebe předpovídám, že zhruba tak třetí celovečerní snímek bude opravdový majstrštyk. Nekompromisnost talentu, cit pro prostředí i příběh v kombinaci s poetikou hodnou Terence Malicka slibují mnohé.

Kdo to tedy ta „divoká stvoření“ vlastně jsou? Jsou to – možná - obyvatelé osady zvané Lavor kdesi na zapadlém americkém Jihu, kde žije malá Hushpuppy se svým alkoholickým otcem.  Tolikrát jsem četla, že film představuje jakési podobenství o situaci v Luisianě po hurikánu Katrina, že tomu věřím, přestože na plátně není ani jednou řečeno kdy a kde se děj odehrává a lokalizovat ho lze jedině podle toho, že postavy mluví anglicky s nezpochybnitelným a nesrozumitelným jižanským přízvukem. Výprava je ale stylizována spíš do jakési sociálně-realistické lehce postapokalyptické vize, která by se stejně dobře mohla odehrávat v blíže neurčené (blízké) budoucnosti. Lavor je světem zapomenuté místo, které od „civilizace“ odděluje protipovodňová hráz. Na druhé straně hráze je Amerika – a tady v Lavoru je konec světa. Každý déšť, každá bouře může znamenat definitivní konec a každý rozmar počasí si vybere své oběti mezi obskurní, ale nebývale soudržnou komunitou místních obyvatel, která odmítá oblast opustit přes četná varování a nařízení k evakuaci. Živí se havětí, kterou přinese voda, tím, co lze vypěstovat a následně požít a především alkoholem. Neohrožená syrovost a zároveň cit pro věc, se kterou Zeitlin zobrazuje chudobu, špínu a bezvýchodnost životů těch, které americký sen jaksi minul, je druhou nejsilnější stránkou jeho filmu. Tou první je nesmírně sugestivní, podmanivě magická atmosféra docílená tím, že celý příběh je do posledního detailu vyprávěn dětskýma očima Hushpuppy, byť přívlastek nevinný není v tomto případě vůbec na místě. Alkoholismus jejího otce, neustálá hrozba záhuby a především bezprostřední blízkost všemocné a nepředvídatelné přírody se převtělují do snového propletence a zhmotňují v podobě pravěkých zvířat, praturů, všudypřítomné hrozby a zároveň zdroje okolní životodárné síly, další roviny významu „divokých stvoření“.

Voda bere, voda dává, takový je rytmus života v Lavoru. Hushpuppy někdy trpělivě, někdy vztekle snáší opilecké výstřelky svého otce Winkyho, pozoruje život v komunitě a příslušně svému věku se ho účastní a poslouchá tlukot srdcí všech zvířat, se kterými žije v souladu. Život v neskutečné chudobě na okraji civilizace je zde prezentován skutečně jako soulad a harmonie s přírodou a především jako dobrovolné rozhodnutí všech obyvatel Lavoru, odehrává se za zvuků nesmírně podmanivé hudby a skládá se z vypiplaných záběrů natočených ručně na 16mm film. Právě tady ale narážíme na první pochybnosti – totiž že ty záběry jsou někdy až moc působivé a hudba až příliš epická či dojemná. Dohromady tomu není co vytknout, ale taky je těžké se zbavit dojmu, že se trochu moc tlačí na pilu. Stejný dojem nakonec vzbuzuje i scénář, který proti sobě jednoznačně staví „harmonické“ živoření na okraji společnosti (byť se nebojí ukázat jeho zoufalství a špínu) a odcizení civilizace znamenající mimo jiné zdravotní péči nebo vzdělání. Jsem ten poslední, kdo by zde chtěl hájit nějaké „civilizování divochů“ a stál na straně asimilace, přesídlování a podobných záležitostí – pokud někde skutečně existuje osada jako Lavor, naplňuje to mou cynickou duši nadějí. Na druhou stranu ale zůstávám cynikem a nevěřím, že situace by někdy mohla být tak černobílá a že by někdo někdy mohl skutečně být takhle totálně a absolutně ponechán svému osudu. Smutnou skutečností je, že společenský systém, ve kterém žijeme, po nás neustále něco vyžaduje a malá Hushpuppy a její nemocný otec by tváří v tvář základním požadavkům legálního života neměli vůbec šanci. Právě Winkyho nemoc je jakýmsi katarzním momentem, který vede k onomu střetu s civilizací na druhé straně hráze (reprezentované zde bezduchými sociálními a zdravotnickými pracovníky), v němž zvítězí odhodlání a neústupnost „divochů“. Konečné smíření otce s dcerou nenechalo jediné oko suché – ale nelze se opět zbavit dojmu, že se s Zeitlinovy strany jednalo pouze o ústupek směrem k lepší stravitelnosti a že se zde opět příliš tlačí na pilu.

Výsledkem je, že každý vnímavý divák si uvědomí, že se dívá na mnohem víc než jen magickou pohádku o tom, kterak holčička statečně běsy přírody přemohla, svou vesnici zachránila a o tom, že respektovati máme matičku přírodu nás poučila. Hlubší vrstvy příběhu, které by mohly skrze působivé podobenství skutečně něco říct o vztahu člověka a přírody a vztahu našeho civilizovaného světa k těm, kteří ho s námi nechtějí nebo nemohou sdílet, ale zůstávají potlačeny, ztraceny mezi krásnými záběry a místy utopeny pod vlnou patosu.Přesto se však v žádném případě nejedná o povrchní podívanou a jak už bylo řečeno na začátku – debutující režisér je jen pár krůčků od takové autorské sebejistoty, která mu pro příště v podobných přešlapech zabrání. S minimálním rozpočtem a obdivuhodnou odvahou se Benhu Zeitlinovi podařilo natočit naprosto ojedinělý film, který má potenciál vnímavého diváka zcela „sejmout“. A takových je málo a za to je potřeba mu nadšeně tleskat.

Kdy a kde dávají film: Divoká stvoření jižních krajin

27.8.2012 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout