Simono, máte za sebou dlouhou hereckou kariéru. Jak vůbec vznikl nápad na hru Sni dál, kde nejenom hrajete, ale zároveň tu jste producentkou? Jedná se o vaši první producentsou zkušenost?

Už delší dobu jsem přemýšlela, o čem jsem ve své umělecké dráze herečky ještě nevypovídala, protože jsem cítila, že jsem ještě něco sobě i ostatním dlužná. Odpověď zněla – o ženě jako takové, o tom, jak se srovnává s postupujícím věkem, jak v tom figuruje láska, bližní a v neposlední řadě rodina. Zároveň jsem chtěla podpořit sebevědomí žen a mužům ukázat, jaké ženy vlastně mohou být úžasné. A ano, je to moje producentská prvotina. Oslovila jsem svého letitého kolegu a kamaráda, našeho předního filmového scenáristu Marka Dobeše, aby napsal divadelní scénář pro dvě ženy a Marek se této mojí výzvy ujal, taky proto, že to byl jeho divadelní debut a samozřejmě si hru na to konto zrežíroval.

Do role zpěvačky Lorraine jsme obsadili zpívající herečku Janu Vaculíkovou. Myslím, že tvoříme dobrý tým. Nádherné je, že na každé repríze dále pracujeme, jak textově, tak i situačně a herecky, což si užíváme. V Divadle Na Maninách budeme komedii ještě přizpůsobovat většímu prostoru, původní scénu Petra Míky , principála z Divadla Bez Hranic, obohatí dekoracemi moje kamarádka a vynikající výtvarnice Alexandra Hejlová. Nám ženám vyrobí parádní šperky, které rozhodně nebude možné na jevišti přehlédnout. Nově budeme hrát a zpívat s mikroporty.

Přesný název komedie zní Sni dál – neřeš věk a žij. Co to přesně ve vašem podání znamená? Držíte se sama heslem "neřeš věk a žij"?

Tohle téma věku a snů jsem často probírala s mojí letitou kamarádkou zpěvačkou Magdou Malou, která mi jednou řekla – Simčo, neřeš věk a žij! A já se tohoto sloganu chytla a k tomu přidala SNI DÁL. Vzniknul z toho nakonec název hry, i když Marek by ho asi jako muž scenárista viděl jinak. Za podpory Jany Vaculíkové nakonec převaha žen zvítězila. Hudební komedie Sni dál pojednává o dvou bývalých spolužačkách, přítelkyních a sokyních v lásce herečce Glorii (Simona Prasková) a zpěvačce Lorraine (Jana Vaculíková), v zábavném souboji o muže svých snů.

A taky o tom, že nejen kariérou je člověk živ. S hrou se samozřejmě ztotožňuji, kariéra a moje práce byla pro mě vždy stěžejní, ono totiž není vůbec jednoduché dělat to, co Vás baví zároveň jako svoji profesi. Pak ale přijde období, kdy zatoužíte po lásce, rodině a dítěti. Ne každá žena to však dokáže skloubit. Víc ale raději prozrazovat nebudu, diváci se vše dozví při návštěvě představení. A musím přiznat, že výše jmenovaného sloganu se dřžím zuby nehty, i když to někdy není vůbec jednoduché, když se někdy podíváte do občanky. Pro mě ale stále platí: „Věř svým snům, buď aktivní a žij“. Tímto se vyznačuje mládí, když ne věkově, tak alespoň v duši a to je hlavní.

Na co se diváci mohou nejvíce těšit? Jde především o humorný děj?

Jedná se opravdu o velmi dobře a vtipně napsanou komedii, která diváka donutí až k slzám smíchu. Cituji: „Bojovala jsem s vlnami ve studiu jako lvice, aby si mě režisér povšimnul, ale při druhé klapce mě vzal nějaký komparzista pádlem po hlavě a probudila jsem se až v nemocnici.“

Ve hře nechybí ani konflikt, kdy si umělkyně vtipně vymění názory a skončí ve rvaččce na podlaze. V bizarním kostýmu Valkýry, oděvní návrhářky Hanky Haulišové, se při monologu Elektry divácí většinou válí smíchy. Nejedná se ale jen o třeskutou komedii. Ve druhé půlce se zamýšlíme nad tím, co je v životě ženy prioritou, zda kariéra, nebo rodina. Celá hra je obohacena šansony Jany Vaculíkové. Hra začíná úvodní písní Miroslava Antonína Maxanta Úžasná a speciální píseň mému srdci blízká je Papírový Motýlek ve druhé půlce hry od zpívajícího skladatele Parika Sebastiana Dejmka.

Foto: archiv Simony Praskové

Jak obecně vnímáte vaše největší herecké role?

V paměti mi zůstalo několik rolí spojené s mými životními etapami. Začínala jsem jako čtrnáctiletý teenager v dětském studiu v Divadle na Provázku – dnešní Husa na Provázku. V Bramborovém dni v režii dnes už nebožtíka Zdeňka Pospíšila to byla Bibina, holka kterou chtěli všichni kluci a lezli jí do spacáku a ona je všechny vyhazovala. V Kytici na motivy Karla Jaromíra Erbena to byla Vodnice ve Vodníkovi a Marie ve Štědrém večeru. Obojí v režii opět Zdeňka Pospíšila. Všechny role byly tenkrát alternované a všichni jsme museli kromě hraní i zpívat.

V Dětském studiu DNP jsem se tenkrát potkala s režisérem J. A. Pitínským. V roce 2006 jsemu něj hrála ve Šrámkových Zvonech v Národním Divadle v Praze. V mém prvním angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích to byla Silvie ze Shakespearových Tří šlechticů Veronských, muzikál. Pak Milkana, v bulharském dramatu Račo Stojanova – Mistři, hlavní ženská role podobná české Maryše, co umírá ve hře na kříži. Za půl roku na to Ifigenie, ve stejnojmenné hře Ifigenie v Aulide v Krajském Divadle v Kolíně, kterou odnášejí pro změnu v rakvi. K této roli Ifigenie jsem se po letech vrátila ve scénickém čtení v Malostranské Besedě v režii Jana Kačera. V dalším angažmá v Hudebním divadle v Karlíně to byla například role Wandy v operetě Rosemary nebo Pepička v Podskalákovi v režii legendárního Evžena Sokolovského.

Foto: archiv Simony Praskové

Pak následovala léta, kdy jsem deset let pendlovala mezi Velkou Británií a Čechami, a herectví jsem musela na čas opustit. Po návratu role v Divadle Skelet Pavla Trávníčka Tipka ve slavné konverzační Coonyho komedii Teď ne, darling nebo Rita v Zasněžené romanci. V Divadle MA pod vedením ruské režisérky Marianny Arzumanové násedoval průřez rolí Arkadinové z Čechovova Racka a v Moliérovi jeho žena Béjart. V britské detektivce Zakopaný pes tragikomická role Fredy.

Těch rolí jsou stovky... Všechny jsem milovala a po návratru z Velké Británie jsem se začala věnovat maximálně i práci před kamerou. V krákometrážním koprodukčním filmu Jasona Wena The Tram jsem hrála hlavní roli – ženu Evu, která se po letech trápení s mužem rozhodne jedné noci, kdy se manželé vracejí z nočního flámu domů, odejít od svého muže. Zajímavé je, že manžela mi už po čtvrté hrál Marek Dobeš. Celý děj se odehrává v tramvaji.

Moc ráda vzpomínám na film Cena za Štěstí režisérky Olgy Dabrowské, kde jsem po boku Jaroslava Plesla hrála soudkyni, mrchu Janu Arazimovou přezdívanou Jane. Na Primě nedávno běžel seriál Případy nesnesitelného Génia, hrála jsem v díle Fluitida bizarní sexbombu, která to tam vše pořádně zamotá a balí Einsteina, kterého hraje Vojta Kotek. Myslím, že kdybych měla vše dál rozepisovat, tak by na to padl celý Blesk...

A největší životní role?

To je jednoduché. Momentálně je to role matky, která musí zvládnout patnáctiletou letou dospívající dceru Natálku. Všechny její radosti i strasti. Všichni víme, co to je puberta a jak je to někdy složité. Ale to je úděl matky a důležitá etapa života pro rodiče i děti, kterou si člověk pamatuje po celý život. Pracovně se těším se na hlavní roli „Ženy Fatalle“ v nově připravovaném filmu, který je teprve v plenkách a pokud vše vyjde tak, jak má, dostane se do kin za pět let.

Hrajete radši kladné postavy, nebo záporné?

Když budu upřímná, záporné role, to je takový můj šuplík, ty mám za ta léta, co mě do nich obsazovali, opravdu zvládnuté. Zrovna nedávno jsem pro FAMU točila roli Matky ve filmu Potřebné péče, mladého japonského režiséra Umiho Ita, která je bývalá baletka upoutaná na invalidní vozík, ale na konci filmu zjistíte, že to celé léta jen předstírá, aby jí syn, se kterým sdílí jednu domácnost neopustil a kvůli tomu neváhá zlikvidovat i jeho vztah s jeho milovanou polovičkou. Záporné role ale není jednoduché hrát, protože v nich musíte najít především to kladné, aby role byla věrohodná.

Kladné role jako takové mám taky moc ráda, ty hraju především na divadle. Například starou pannu, ustrašenou slečnu Umneyovou v Divadle bez Hranic v režii Petra Míky, v hudební komedii Strašidlo Cantervillské, která je zároveň komediální a ty jsou mi v současné době nejbližší. Slečnu Umneyovou kdysi ztvárnila Dana Medřická.

Jak jde život dál, je potřeba mít patřičný nadhled a brát ho tak trochu s humorem. Neřeknu teď, které role mám radši, pro mě je důležité, jak mě ta či ona role osobně osloví, všechny mohou být skvělé, když o něčem vypovídají.

V závěru se musí ocenit vaše kondice. Jaký máte recept na vitalitu?

Děkuji za kompliment. Co se týká krásy, vždy musí být kromě vnější krásy i ta vnitřní. K tomu dopomáhá především pohyb a pozitivní přístup k životu samotnému, i když je to kolikrát těžké. Střídám léta několik disciplín. Běh, fitness a pravidelnou jógu. V těle se vytvářejí hormony štěstí, endorfiny. To se pak odráží i ve vašem vzhledu, výrazu obličeje a celkovém vystupování.

Miluji procházky v přírodě, která je pro mě velkým lékem na duši. A co se týká vnější krásy, poctivě se o sebe starám, používám hodně hydratačních a výživných krémů, pečlivě se odličuju, davám si collagenové bomby vnějškově i vnitřně. Velkou roli hraje genetika a musím přiznat, že za tohle jsem vděčná mojí mamince.

Na závěr přeji všem ženám a samozřejmě i mužům – neztrácejte svoje sny. I když jsou třeba zdánlivě nereálné, činí vás šťatnými, prodlužují vaše mládí. To co si ze srdce přejete nakonec přijde, když to nejmíň čekáte.

Úvodní foto: Radovan Šubín

18.4.2024 | Lea Uherková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout