„Největší umění dneska v dnešní děsivé době je v podstatě rozesmát diváka, pohladit ho po duši, dát mu dobrou náladu. Dát mu sto minut, aby zapomněl na své životní trable a pohladit ho po duši. To je umění, ať si říká kdo chce, co chce.“ říká Zdeňek Troška, režisér a scenárista, se kterým jsme si povídali na křtu jeho vína v pražské Mount Steak restauraci nejenom o jeho tvorbě, zážitcích a také kritických výrocích na adresu některých kolegů…

1. Kdy se u vás zrodila myšlenka stát se režisérem a scenáristou?

To bylo v páté třídě.  U nás v Hošticích jsme měli velice silnou ochotnickou scénu a už od dětství jsme hráli divadlo. Měli jsme dětská představení a také představení pro dospělé, kde jsme hráli třeba dětské role. Bylo to bezvadné, divadlo mě bavilo, ale měli jsme to ošahané, bylo to u nás ve vsi, takže jsem tím žil naplno. Ale film, nebo biograf, to byla pro mě magie. Tenkrát nebyla žádná televize a tak se chodilo třikrát týdně na faru, do největší místnosti, kde se promítaly filmy a já byl filmem úplně posedlý. No a stalo se v páté třídě, že jsme nacvičovali nějakou pohádku  a dostali jsme vyřazené kostýmy z budějovického divadla. To jsme byli na vrcholu blaha. No a byla tam taková pohádka s tanečníky, kde byl král, měl tři dcery, …Právě jsem u nás v biografu viděl film Kněžna De Cleves s Marinou Vlady a Jean Maraisem v hlavní roli. A to na mě tak zapůsobilo, protože ten film začíná plesem, svatebním plesem v Louvru. A když jsem tam viděl těch 40 tanečních párů, tančících v těch nádherných renesančních kostýmech, a tu nádhernou Marinu Vladyovou, v nádherné bílé robě, tak jsem si řekl „Ne divadlo, film. Budu filmovým režisérem a budu točit takové krásné pohádky“.

2. Jak přijala toto rozhodnutí vaše rodina?

Naši se smáli, mysleli si, že je to jenom takové přechodné nadšení, kdy děti chtěly být kosmonauty a potápěči, já filmovým režisérem. Ale mě to nepustilo, dokonce jsem vždycky v  dotazníku v osmé třídě uváděl  filmový režisér. Maminka se zlobila a když přišla z rodičovské schůzky, tak říkala „ještě jednou tam napíšeš takovou volovinu, dostaneš ode mne na hubu. Lidi na mě koukali, že mám blázna. To nemůžeš napsat nějaké normální povolání – učitel nebo prodavač nebo něco takového?“ Ne, já budu filmovým režisérem… Potom mě přijali na střední filmovou školu do Čimelic, tak to bylo vzbouření v rodině. Babičky se postavily vehementně proti tomu, že do toho čubčince mezi ty herečky nepůjdu, v tom biografu jak to tam furt ukazují, všichni se válejí v posteli, to víš, nic…

Jedna babička chtěla, abych byl knězem, protože jsem nějakou dobu ministroval a hrál v kostele na varhany. Druhá babička chtěla, abych byl učitelem. No a já jsem pak v tu dobu odjel do Francie…

3. Středoškolská studia jste absolvoval ve Francii. Jak se vám to povedlo, studium v zahraničí v té době…?

To byla úplná náhoda a zázrak, to bylo kolem roku 1968 a to tam byl závan demokracie, pražské jaro a znovu se otevřely československé sekce ve Francii, které byly založeny prezidentem Benešem v roce 1920. Za války to bylo zavřený, pak za komunismu to bylo zavřený a roce 1966 to otevřeli znova a já jsem nastoupil v roce 1968-69 na gymnázium do Strakonic, humanitní větev. Naším prvním jazykem zde byla francouzština. A já jsem s tou francouzštinou z televize byl v kontaktu už od sedmé třídy. Sledoval jsem ty kurzy pro samouky. Uváděla to Maruška Drahokoupilová a Irena Kačírková a mně se francouzština strašně líbila. Koupil jsem si takovou tu brožuru v tabáku a sledoval jsem s nadšením tento kurz. No a tak jsem měl určitý náskok, když jsem přišel do toho gymnázia. Nicméně, když tam přišel soudruh ředitel, tenkrát ještě, na hospitaci a my jsme se hlásili, abychom udělali radost paní profesorce, s jednou mojí kamarádkou, tak on si toho všimnul “Á, tamti dva umí dobře francouzsky, nechtěli by jet studovat do Francie?“ Já jsem si myslel, že si dělají srandu, tak jsem řekl „Ano, samozřejmě, jedem. Kdy? Příští týden?“ No a soudruh ředitel napsal přhlášku na konkurz, já jsem na ten konkurz jel, udělal jsem ho a odjel jsem studovat do Francie. Takže to byl opravdu neuvěřitelný zázrak.

4. Jak vnímáte období tzv. normalizace, to jste již studoval na FAMU…

 Já když jsem vyrůstal v té Francii, byl jsem tam od mých sedmnácti do dvaceti let, tak jsem byl mimo nějakou tu politiku. Mně se to vůbec nedotýkalo. Přišel jsem sem a byl tady nějaký Svoboda, Husák, ale co se tady dělo, že je tady období normalizace, to jsem se dozvídal až potom na studiích na FAMU. Dřív jsem tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Mě politika nikdy nezajímala, já jsem byl nadšený student na FAMU, protože jsem dělal to, po čem jsem toužil a navíc jsme měli 28 předmětů v prvním ročníku. My jsme byli od rána do noci ve škole. Takže na takový ty různý myšlenky jsem neměl ani náladu ani čas. A vůbec jsem to nepotřeboval. Víte, na škole mně zakázali jenom jedno cvičení. Chtěl jsem točit jednu věc podle Alberta Camuse, to mě zakázali, že je to existencialismus, aniž jsem tomu tenkrát rozuměl, proč. Že se to nehodí do budování socialistické vlasti, to už jsem také nechápal.

5. Jaké byly vaše režisérské začátky?

Po škole jsem nastoupil na Barrandov jako asistentík, tenkrát to všecko bylo povinný. No a měl jsem štěstí, že jsem byl u takových bezvadných režisérů jako byl Maťo Holý, režisér Podskalský, režisérka Bílová, takže to byla taková velikánská radost. No a v roce 1982 mně byl svěřen v podstatě první celovečerní film, Bota jménem Melichar. Taková komedie ze školního prostředí a na základě toho, že se to povedlo, mně dali další film. Natočil jsem Slunce, seno, jahody, což byl v podstatě můj scénář, který jsem měl připravený a měl jsem ho natočit jako absolventský film na škole v pátém ročníku. A to se jmenovalo Ta naše vesnička česká. Ale páni profesoři uznali mou televizní inscenaci Návrat ve čtvrtém ročníku za tolik profesionálně na výši, že mně odpustili pátý ročník studia. Takže já jsem byl z toho v šoku a říkal „ né, já chci ještě studovat“. Takže místo toho jsem působil na škole už jako asistent. Učil jsem prvňáky a to mě nenaplňovalo, protože jsem chtěl sám dělat filmy.

6. V médiích se občas objevují i vaše kritická vyjádření na adresu některých kolegů. Na čem se zakládají?

Žijeme v demokratické době, takže každý si může říct, co chce, kde chce. Oni o mně také říkají, co chtějí, jak chtějí, tak ja přeci nebudu v ústraní někde. Já řeknu, co si myslím a co je můj názor na věc a může se to někomu líbit a nemusí. Kolega Hřebejk dělá filmy, které těší miliony diváků, což je v pořádku. Já jsem strašně šťastný, že v téhle zemi i když je kultura na chvostě zájmu, tak pořád tady vznikají krásné, nebo zajímavé filmy a to v rozpětí od pohádek, komedií přes tyhle ty filmy, až po experimentální. A je to podle nálady, na který film se vydáte. V pondělí si pustíte Buriana, v úterý Beethovena, ve středu plyn …Já jsem jenom říkal, že se mi zdálo, že některé ty filmy kolegy Hřebejka mně přišly, že by to bylo jako na pokračování. To by tam byli pořád stejní herci, nebo typově podobní a podobným stylem i snímaní a řešily se takové ty mezilidské vztahy, tak jsem říkal, že o tom to je. Ne že bych je zatracoval, to není můj šálek kávy. Viděl jsem dva, tři, co se mi líbily. Ale víte, ono když se to vytrhne z kontextu, jako například, co jsem kdysi řekl proti Geislerové nebo Vilhelmové, to vůbec nebyla pravda.

7. O co šlo?

Já jsem řekl, že tyto dívky jsou pořád obsazovány do stejného typu rolí. A že mě to mrzí, protože si dovedu velice živě představit, a o tom se nenapsalo, že kdybych třeba dělal Marii Stuartovnu, tak si dovedu představit, že jedna z nich by skvělým způsobem zahrála tu Stuartovnu a druhá by zahrála Alžbětu Anglickou. Protože obě dvě miluji, obrovsky se před nimi skláním, jstou to obrovské herky, opravdu úžasné. Akorát mě mrzelo, že byly obsazovány do jednoho typu role. Ten Pavel Liška je obrovský herec, geniální, stejně jako Mádl, Zuzana Bydžovská a tak dále a pořád mně přišlo, že jsou zaškatulkovávání do takového malého rozpětí typu postav a mají na víc. To máte jako například Iva Janžurová, také ze začátku zaškatulkovávána do komediálních rolí a najednou bum, jak úžasně zahrála v Petrolejových lampách, Morgianě, Kočáru do Vídně. Najednou se ukázalo, že je to paní herečka, která umí zahrát takovýhle role. Jiřina Bohdalová totéž.. Viděli jsme ji v komediích a najednou vystřihne Hvězda zvaná Pelyněk, úžasný film, vystřihne Fany… To jsou obrovské klády a obrovský herecký kumšt.

8. Nelíbil se vám Pán prstenů…?

Po stránce trikové, zvukové a filmařské je to geniální, úžasné. Ale nebavila mě ta story. V tom prvním díle trvá půl hodiny, než se ten dědek s tím trpaslíkem domluví, že někam půjdou. Na to já nemám čas tam sedět… A pak tři hodiny a když nakonec vylezli na nějakou tu skálu v tom bludišti, to bylo nádherně udělané, úplně mně to vyráželo dech a najednou jeden říká: „tam něco vidím, tam půjdeme“ tak říkám „ne, už nikam nechoďte, já chci jít domů“. Tak z toho důvodu. Ale jinak jako filmový kumšt obrovský. Nebo například Avatar, u toho jsem dvakrát v kině zdřímnul, to se přiznám, ano. Ale líbil se mi od stejného režiséra podobný film na podobně napsaný námět, který natočil před 25 lety. To se jmenovalo Propast, dole pod hladinou moře, to bylo úžasný. A úplně stejný námět, úžasné záběry i na tu dobu myšlenka nádherná. Takže jsem říkal, tohleto bylo pod mořem a tohleto je někde na nějaké planetě. Proti gustu tedy žádný dišputát, jsou miliony lidí, kterým se to líbí.  A to samé si myslím o Harry Potterovi. Když jsem viděl první díl, pomyslel jsem si, ježišmária, ti toho nadělají… A my tady máme nádherný film Dívka na koštěti, také čarodějnická škola, ale hlavně je tam humor. Je to tam všechno pojednané v nadsázce, ve srandě a humoru a ten film je živý. Kdežto ty Bradavice na to nemají. A jak jsem potom zjitil, tak to bylo čím dál větší temno, zlo, hnusárna. To já nemusím. Já mám rád světlo a radost.

9. Připravujete novou komedii Babovřesky. Jaké je její poselství?

Je ve střižně, už třetí týden stříháme. Říkal jsem si jednu takovou věc, že se u nás zapomnělo dělat tzv. obyčejné filmy pro obyčejné diváky. Všichni dělají umění, aby dostali Lva, aby dostali Oskara a tak dále. Čím je to nesrozumitelnější, nebo nějakým způsobem jiný, tak tím je to větší umění. Ale já si myslím, že největší umění dneska v dnešní děsivé době je v podstatě rozesmát diváka, pohladit ho po duši, dát mu dobrou náladu. Dát mu sto minut, aby zapomněl na své životní trable a pohladit ho po duši. To je umění, ať si říká kdo chce, co chce. Já vím, že byť nemám ten film zdaleka hotový, že už mnozí ti naši kritikové a kritičky mají své kritiky už dávno napsaný dopředu. Mně to ale vůbec nevadí, protože já je vůbec nečtu. Pro mě je důležité to, co se stalo během toho natáčení, každý den, kamkoli jsme přijeli a to se zeptejte, koho chcete, ze štábu i těch herců, co tam byli. Vítali nás lidi s otevřenou náručí. Nosili nám dorty, bábovky, buchty, štrúdly, bublaniny a děkovali za tu práci, kterou děláme. To je to nejvyšší ocenění, protože ty lidi tu vaši práci znají, těší se a milujou ji a co chcete víc…    

19.8.2012 | majko Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout