Zrcadla ve tmě mají být generační výpovědí, jejímž středobodem je křehký svazek lehce labilní tanečnice Marie (Alena Doláková) a jejího racionálního, ale poněkud vlažného přítele Františka (Bořek Joura), jenž pracuje v IT oboru. Recenzi filmu, kterému se věnujeme v devětatřicáté epizodě podcastu KulTýden, si můžete přečíst zde. U příležitosti kinodistribuce snímku jsme pohovořili s jeho tvůrcem Šimonem Holým.

Jak jste narazil na dotazník vědce Arthura Arona z newyorské univerzity?

Našli jsme ho celkem náhodou před pár lety s mým tehdejším přítelem. Byla to taková snaha zachránit náš vztah. Už během toho, co jsme se vzájemně testovali, jsem objevil, že má v sobě určitý dramatický potenciál. Díky jeho otázkám se člověk může dozvědět mnohé o svém partnerovi a objevit hodně z jeho nitra.

Ve filmu začíná ústřední dvojice až pátou otázku. Proč jste vynechali první čtyři?

Vlastně z jednoduchého dramaturgického rozhodnutí. Měli jsme je i natočené, nicméně tři sety otázek jsou nastavené tak, že s otevřením každé sady dvanácti dotazů se jde hlouběji a hlouběji. První soubor jde spíše po povrchu, a tak jsme se rozhodli jej vypustit, abychom jím diváka netrápili. Prvních pět šest minut filmu bychom se jinak topili v tématech, která nejsou tolik zajímavá k rozebírání.

Inspirujete se prý československou novou vlnou. Dalo by se hovořit o přímém odkazu na konkrétní tituly?

Snažili jsme se navázat na úspěšné snímky šedesátých let, ale tak, aby problematika byla platná pro dnešní dobu. Zarazilo mě, jak v současné tvorbě opomíjíme některé žánry, například muzikál. Zcela nahodile jsem po dlouhé době narazil na Kdyby tisíc klarinetů, které jsem znal z dětství. Překvapilo mě, jak pozoruhodně je v tomto filmu řešena kamera a jak krásné jsou veškeré taneční scény. Ukázal jsem je kameramance Janě Hojdové, a právě od tohoto díla jsme se odpíchli dál.

Proto jste za hlavní postavu zvolil tanečnici?

Ne tak docela. Prvotní nápad bylo natočit muzikál o průměrné tanečnici. Nakonec mě ale poměrně rychle napadaly další dějové zvraty, a to jako jeden obraz, jedno vnuknutí.

Postaral jste se o režii, scénář, produkci i hudbu. Bylo vaším záměrem udělat snímek celý po svém?

Živím se filmovou hudbu a říkal jsem si, že by bylo dobré ji skloubit s tím, co jsem studoval, totiž s režií, kde se zároveň vyučuje také scenáristika a dramaturgie. Snímek je natolik osobní, že jsem si dialogy musel napsat sám. Postupně jsem došel k závěru, že tento film si budu muset i „odproducentovat“. Tak jsem se dostal do poslední funkce, s níž jsem předtím neměl jedinou zkušenost.

Foto: Jana Hojdová

29.9.2021 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout