Černobílá Zrcadla ve tmě portrétují mladou generaci poeticky, ale bez servítek

Černobílá Zrcadla ve tmě portrétují mladou generaci poeticky, ale bez servítek75%

„Za co v životě jsi nejvíc vděčná?“ zeptá se extravagantní zrzky za stolem muž otočený zády ke kameře. Tak vplouváme do příběhu jednoho páru, který se pokouší zachránit rozpadající se vztah šestatřicítkou otázek, po jejichž položení byste se měli do svého protějšku znova zamilovat.

Ale skřípe to, už od prvního momentu. František a Marie jsou si vzdálení tak, že absence hlubšího spojení je až hmatatelná. Sounáležitost, vášeň či alespoň společné zájmy a stejný náhled na svět, nic z toho už dvojice nemá a s každou další otázkou je jasnější, že se jejich cesty co nevidět rozejdou.

Kamera je při zabírání rozhovoru naprosto statická, až z toho všeho čiší jakýsi dokumentární dojem. Jako kdybyste se dívali přes rameno muže na rozhovor dvou úplně cizích lidí. Marie, profesionální tanečnice, je naprosto přirozená, když svému partnerovi sděluje odpovědi na ty úplně nejniternější otázky.

Herečka Anna Doláková propůjčila této postavě nejen svoji tvář, ale také kus duše. Vložila do Marie něco ze sebe a dokázala zaujmout absolutní otevřeností a zároveň špetkou tajemna, které si uměla zachovat. Je tedy jasné, že tento konverzační snímek stojí především na jejím velmi procítěném výkonu. A její noční tanec uprostřed Prahy tomu všemu dodává ještě větší poetiku než všechna černobílá světla.

Námět se zdá být nosný, ale vystačit si s ním na celovečerní film je poměrně složité. Pokud by se Šimon Holý pokusil předat také pohled druhé strany, totiž Františka, příběh by působil komplexněji a pravděpodobně by i více zaujal odlišným názorem na stejné situace. Hlavní hrdinku ve svém debutu Holý sleduje ve vypjaté životní situaci, kterou projde většina z nás. Proto se k ní můžeme poměrně jednoduše vztáhnout. Řeší klasické problémy – bojí se o vlastní budoucnost, cítí se ztracená, nemilovaná a pochybuje.

V čem ale tkví nadhodnota této Mariiny epizodky? Jde o portrét mileniála par excellence se všemi jeho strachy a traumaty, ovšem spousta z nich zůstává s otazníkem. Snaží se otevírat velká témata, která ale takto vytržená z kontextu mohou divákovi vyznívat ploše a některé momenty jednoduše nepřenáší takovou emoci, jakou by měly.

Černobílá ale zůstává v tomto příběhu dobrou volbou, neboť nechává diváka se soustředit na to podstatné, totiž emoce hlavní hrdinky, které s ní potřebuje a musí sdílet až na dřeň. Ovšem kamera působí rozporuplně. Někdy si úžasně hraje se stíny a kontrasty, jindy si divák připadá, že se dívá na živý instagramový přenos prohnaný monochromatickým filtrem z cizincova obýváku. A to je škoda. Krásné momenty nicméně převažují, a tak na těch pár nepovedených obrazů lze ve finále zapomenout.

Šimon Holý si svým prvním celovečerním snímkem ostudu rozhodně neudělal. Z díla je cítit rukopis, v němž tkví potenciál rozvířit vody tuzemského filmu. To nejdůležitější zůstává v Zrcadlech ve tmě nevyřčeno. A pokud vás zastihne emočně uzavřené, budete z nich mít pramálo. Ovšem empatickému divákovi může v hlavě vyvstat řada otázek o něm samotném.

Filmu jsme se věnovali v devětatřicátém dílu podcastu KulTýden, který je k přehrání níže.

Foto: kviff

Názor informuji.cz: 75%

Kdy a kde dávají film: Zrcadla ve tmě

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Podobné filmy

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!