„Potkali jsme se ve zpětném zrcátku,“ sděluje s decentním úsměvem muž sedící u stolu se svým partnerem. Po desítkách let života v sebezapření, smutku a pocitech hříchu jednoho dne potkal v čistírně svou životní lásku. A byl to muž. Emočně vyprahlému člověku se tak otevřel zcela nový svět, v němž mohl být sám sebou.

„Nikdo mi nikdy neřekl, že se může žena milovat se ženou, a přesto jsem to takto odjakživa cítila. Tak kde se ta touha vzala?“ popisuje velmi otevřeně další zpovídaná objevování své sexuality. Prý se jako lesba cítila od velice útlého věku a servítky si vůči ostatním nikdy nebrala. Její okolí se s ní totiž také moc nepáralo. Obdobnou zkušenost má většina hovořících.

Až do osmdesátých let se tato orientace považovala za nemoc. Lidé věděli, že se ve společnosti vyskytují homosexuálové, mohli jste jimi být, ale přiznání s sebou neslo odsouzení a skandál, bylo to prostě nemyslitelné. Toto rozhodnutí se často promítalo i do pracovní sféry. „Byly jsme na okraji společnosti, ale tím pádem jsme byly svobodné,“ komentuje tento čas rozhodně žena, která se se svou partnerkou po vyhazovu z práce ze zmíněných důvodů odstěhovala na venkov a na této farmě sdílejí domov dodnes.

Neviditelné lásky jsou tklivým, důkladným a zároveň velice lehce sledovatelným obrazem lidí, jejichž existenci mají ještě dnes jejich vrstevníci tendenci popírat. Stále slýcháme věty, že „za nás nic takového nebylo a mladí dnes jen blázní“. Tuto mylnou představu dokument vyvrací a díky bohu za to.

Tvůrcům se podařilo zachytit svědectví komunity, která se musela se svou jinakostí dlouho potýkat sama a bojovat za svá práva všemi dostupnými prostředky. Zajímavé pro diváka jsou Neviditelné lásky především díky dynamicky vybraným osobnostem, které vyprávějí své příběhy – někteří s vážností, jiní přímo a bez okolků, další zdrženlivě, bez obalu, vesele i smutně, ale vždy upřímně a s nadhledem.

Některé historky jsou bláznivé, některé poetické, ale taková už láska je. Každá láska, i ta homosexuální. To je poselství dokumentu a předává jej bravurně. Jde jen o lidské osudy, spojení cest. Někdo se potká přes inzerát, jiný náhodou v čistírně. V sedmdesáti, v mládí, na škole, ve stáří. Muži i ženy. „Lidi často ohromovalo, že jsem lesba a já jim na to jen řekla: Vidíš? Jsme stejné, já jen nežiju s klukem.“

Opět mistrně vybraný snímek do letošních Mezipater. Neviditelné lásky spadají do dokumentární sekce a její souvislost s vybraným tématem pro rok 2020 je více než jasná, neboť jak popisují organizátoři „podmínkou úspěšného zotavení je porozumění minulosti.“ Film bude k přehrání na platformě Aerovod do 5. ledna.

Foto: Aerovod.cz

17.11.2020 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout