Režisér Mike Figgis se prostě s úkolem nijak zvlášť umně nepopral. Používá staré dobré postupy, děj běží od dětství po současnost a vynechána není samozřejmě ani kapitola o drogách. Léčba rakoviny plic, kterou si Wood nedávno prošel a k jejímž úspěšnému konci odkazuje název snímku, je zmíněna naprosto okrajově. Působivá jména zpovídaných nic nezachraňují. Filmaři z nich často nedostali víc, než jen letmé a poměrně povrchní věty o člověku, který pro ně sice znamená opravdu mnoho, ale před danými lidmi se prostě nedokázali otevřít a dostat se hlouběji.

K dobru snímku budiž snaha nezůstávat jen u jediné a nejznámější části Woodovy kariéry, kterou jsou samozřejmě Rolling Stones. Ke spolupráci s ním se vyjadřuje například Rod Stewart. Jako naprosto zvláštní odbočka se jeví archivní rozhovor s Peterem Grantem, který nic moc nepřinesl.

Z muzikantových třech manželek se zde mluví pouze o té poslední a další vztahy i děti jsou naprosto vynechány. Větší prostor by si zasloužila také jiná důležitá část Woodova života, a to je umění, přesněji řečeno malířství, jemuž se věnuje. Ve filmu je použito spíše jako kulisa, hezké záběry z ateliéru se prostě hodí.Za zmínku stojí také občas podivně působící podkresová hudba na piáno, zvláště v první části filmu a celkový dojem z momentů spíše kazí a zbytečně na diváka tlačí.

 Ve finále snímek působí tak nějak čistě, což ocení především ti diváci, kteří si na experimentování moc nepotrpí, ale i na sedmdesát minut se tak nějak vleče a místy nudí. Dle anotace má jít o intimní portrét, ale výsledek je spíše jako dobře vedený rozhovor – sice plný informací, ale vizuálně minimálně atraktivní. Po této stránce je prostě portrét Ronnieho Wooda, legendárního hudebníka působícího na scéně již desítky let, naprosto nedotažený a nepouští se do žádných pokusů se zajímavým střihem ani ničím podobným. Vychází tak poměrně plochý nešťavnatý portrét komplexního a barevného člověka. Nejsilnější částí dokumentu se nakonec jeví archivní záběry, které jsou vybrány skvěle, ale kupodivu se zde neobjevuje tolik Rolling Stones a nedostane se ani na další, sice boční, ale i tak zajímavé spolupráce s velkými figurami.

Dokument měl obrovský potenciál, mohla z něj vycházet energie, kterou v sobě Wood stále nepopiratelně má, ale místo toho se stal spíše suše nahraným svědectvím faktů. Tím nejzajímavějším prvkem je samotný muzikant a ostatní zpovídaní. Jejich charisma prosakující i skrze plátno dělá z dokumentu alespoň částečně hodnotnou zprávu o tom, kdo vlastně Ronnie byl a je.

Pro skalní fanoušky Rolling Stones bude Někdo tam nahoře mě má rád rozhodně obohacující, a to z hlediska faktografického. Do duše umělce ani sledovatele se ale bohužel dostává minimálně. Snímku by rozhodně neuškodilo dynamičtější zpracování, tedy více konkrétních historek, zklamání, radostí. Nakonec vás těchto sedmdesát minut ale rozhodně neurazí. Z tématu šlo vytřískat o dost víc, o tom žádná, a právě proto se snímek zapíše spíše mezi průměrné, a to i přes to, že pojednává o postavě z jedné nejúspěšnějších skupin historie.

Fotografie: bournemouthecho.co.uk

Kdy a kde dávají film: Ronnie Wood: Někdo tam nahoře mě má rád

2.10.2020 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout