Od prvního momentu dýchá z plátna specifická poetika. Ihned se na diváka hrnou vjemy a cítí se pohlcen pestrobarevným světem malého chlapce. Do něj ale zasáhne neblahý osud a Mietek v brzkém věku oslepne. Zbývá mu tak spolehnout se na jiný smysl – sluch. Ten se postupně tříbí a je jeho zrakem, jeho způsobem poznávání světa. Každé klapnutí bot, cinknutí sklenice, cvaknutí zapalovače… To vše maluje obraz v jeho mysli. Jen v tónech. Právě tyto momenty diváka usadí hned na začátku hluboko do sedadla. Jejich uchopení je naléhavé, tísnivé, a přece tak opravdové bez sebemenšího náznaku vnucování.

Celým snímkem je cítit tíživá samota. Motiv neustále zavíraných dveří, nepochopení okolí, odcizení a naprosté vykořenění. To vše zapříčiňovala především Koszova jinakost znatelná na první pohled. Ale ve filmu je zobrazen jako člověk se vším všudy, se svými démony i nezapomenutelným smyslem pro humor. I přes všechna příkoří se zdá, že snad nikdy nezanevřel na svět a že až se jednou dokáže pustit, tak nespadne, ale poletí. Samota se zde míchá také s vášní a společně tyto elementy vytvářejí něco mimořádného, a to skrze hudbu – společný jazyk všech.

Genialita je zde zobrazována jako prokletí i dar a tato dualita dodává příběhu jistou dávku dramatičnosti. Navíc byly v dané době hranice úspěchu a uznání politicky omezeny, a tím se bezvýchodnost stává ještě tíživější.

Jedním z nejdůležitějších prvků filmu je obsazení. Nutno říci, že bez Dawida Ogrodnika, kterého mohli diváci LFŠ vidět například v dramatu Poslední rodina, by se možná nepodařilo na diváka přenést všechny emoce spojené s těžkým osudem geniálního hudebníka. Mistrná mimika a gesta jsou průvodním jevem naprosté odevzdanosti herce roli a jeho výkon tak lze považovat za excelentní.

Velice povedený je také střih, jež dodává celému filmu spád a nenechává diváka v klidu. Vše ve finále působí celistvě a mimořádně přirozeně. Ikarus dokazuje, že věrné zobrazení lidství dojme leckdy více než smyšlený příběh. Nutno dodat, že jeho výjimečné zpracování strhne také ty, kteří o hudebníkovi dosud neslyšeli a ani jazz není jejich parketa.

Co může diváka chvílemi rušit, jsou vzpomínkové sekce a přehazování posloupnosti událostí. Jistě tento styl může vést k obtížné orientaci v příběhu, ale dle mého právě tento prvek dodával ději dynamiku. Prostřední část filmu ovšem zmiňované napětí mírně postrádá a po příjemném startu se na pár okamžiků vytrácí, což je škoda. I přes to ale v divákovi snímek vzbuzuje neobyčejný pocit sounáležitosti a pochopení s hlavní postavou, a to je jeho hlavní síla, kterou nelze odepřít.

Ikarus. Legenda o Mietku Koszovi je na Letní filmové škole v Uherském Hradišti součástí sekce Východní přísliby. Ta přináší divákům již tradičně pohled do současné kinematografie zemí bývalého východního bloku a konkrétní výběry jsou každoročně velice zdařilé. Je to možná nejen blízkostí geografickou, ale v případě Polska i částečně společnou historií, z níž plyne také jistá obdobná mentalita a neutuchající pokusy o vyrovnání se s věcmi ještě ne tak dávno minulými.

Fotografie: zpopk.pl

8.8.2020 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout