Když se svého času začala internetem šířit informace, že David Cronenberg natáčí film o vzniku psychoanalýzy, většina filmových fandů neskrývala nadšení. Jeho dlouhodobá fascinace podivností se projevila už v chuťovkách jako „ExistenZ“ nebo „Moucha“, vyžívající se v popisném zkoumáním (ne)lidských abnormalit, přijatelným úkrokem směrem k mainstreamu (v širší definici tohoto pochybného pojmu) byly „Dějiny násilí“. Cronenberg se zdál být tím nejpovolanějším pro dané téma – kdo jiný by měl pitvat nevědomí, analyzovat sny a ukazovat, že kdo není aspoň trochu zvrácený, tak svoje úchylky pouze dobře skrývá…. Ve chvíli, kdy byl zveřejněn první trailer bylo možná na místě začít pochybovat, ale pořád zůstávalo velmi výživné téma, zajímavý režisér a perfektní herecké obsazení, takže natěšenost přetrvávala. Psychologové, psychiatři a jiní odborníci na nemoci duše si možná při té představě, jak jim Hollywood przní otce zakladatele, zoufalstvím trhali vlasy už tenkrát (to nevím, neb psychoanalýze rozumím sice o něco více než teorii relativity, ale té nerozumím vůbec, takže víte jak), ale dneska si je ve spoustě případů trhají určitě. A Cronenbergovi fandové možná s nimi. Nebo ne?

„Nebezpečná metoda“ je adaptací divadelní hry Christophera Hamptona, který už dávno prokázal své dramaticko-literární nadání „Nebezpečnými známostmi“, za které si vysloužil Oskara (nominaci získal také za „Pokání“). Scénář navíc vychází z odborné knihy Johna Kerra (k níž film odkazuje svým názvem) – a obě dvě tyto skutečnosti jsou pro výslednou podobu filmu do jisté míry určující. Původně divadelní půdorys se projevuje především tím, že na plátně se toho vcelku málo děje, ale spoustu se toho namluví (koneckonců je to o psychoanalýze, takže jak jinak). A mluví se o tématech, které v sobě skrývají nemalý dramatický potenciál – o sexuálních frustracích, maloměšťáckých předsudcích, monogamii a jejím významu pro přežití civilizace, telepatii, racionálním jednání i iracionálních principech světa. Film je doslova nabitý podněty k přemýšlení a v tomto smyslu nezůstává svému tématu, tedy setkání dvou z nejvýznamnějších mozků minulého století, nic dlužen. Hampton dokázal ve scénáři divadelních rysů předlohy využít nezvykle účinně a dialogy sice šustí papírem, ale i tak jsou strhující a především jsou ve funkčním protikladu s tím, o čem se mluví. Hlavně Carl Gustav Jung v podání Michaela Fassbendera na plátně v podstatě neustále racionálně analyzuje své iracionální vášně, zatímco jeho nejprve vzor, posléze učitel a nakonec zneuznaný oponent Freud se snaží iracionálno do konce života popírat. Prošedlý Viggo Mortensen s úhledně zastřiženým vousem definitivně potvrzuje, že na rozevlátého Aragorna z Jacksonova bombastického opusu Pán Prstenů můžeme zapomenout – kdyby kvůli ničemu jinému, tak film stojí za vidění kvůli jeho hereckému výkonu.

Osu příběhu tvoří dvě vztahové analýzy – kromě výše zmíněného komplikovaného vztahu žáka a učitele také Jungův vztah k pacientce Sabině Spielreinové (z níž se později také stala jeho žačka a nakonec zakladatelka dětské psychoanalýzy). Sabina je přivezena na švýcarskou kliniku, kde Jung působí, se závažnými hysterickými záchvaty a jako první pacientka se podrobí „léčbě slovem“. Její stav se výrazně zlepší a ona sama díky své nadprůměrné inteligenci významnou měrou přispěje k rozvoji dotyčné metody (kterou Freud nazývá psychoanalýzou, protože „to lépe zní“). Nadaná mladá žena se sklonem ke spíše nestandardním sexuálním praktikám Junga nakonec svede k tomu, aby o svých iracionálnách vášních přestal pouze hovořit a začal se jim věnovat i na rovině fyzické, kulantně řečeno. Keira Knightleyová hraje Sabinu tak, že se nějak nelze rozhodnout, zda je Jungovo podlehnutí pochopitelné, její výkon osciluje mezi standardně dobrým herectvím a excesivní snahou o „herecký koncert“. Nutno jí přinejmenším přiznat, že se nebojí být ošklivá (a priori by se totiž dalo říct, že je na takovou roli příliš stylově krásná). 

Potud tedy všechno funguje – téma je nosné, herecké výkony nadprůměrné. Kámen úrazu je však jinde: vybroušený a sevřený scénář totiž sice dává postavám spoustu prostoru proto aby mluvily, analyzovaly samy sebe, své blízké i fungování společnosti, ale divákovi dává jen málo možností se dění na plátně nějak osobněji účastnit. Nebezpečná metoda“ je  v důsledku vcelku typickým filmem s oscarovými ambicemi – precizně natočené konverzační drama s vybroušenými dialogy, promyšleným scénářem a nadstandardními hereckými výkony. Což samo o sobě zní dobře, ale nelze nepřemýšlet o tom, proč zůstalo jenom u toho, proč tak slibný film není nakonec vůbec tím, čím být mohl. Proč je tak krotký, přestože se věnuje tématu divokých a nezkrotných vášní racionálně zatlačovaných hluboko do nevědomí ? Proč se v něm neustále mluví o potlačené sexualitě a těch pár sexuálních scén, kterých se dočkáme, je v lepším případě odtažitých, v horším přímo nudných? Cronenbergovou specialitou vždy bylo popisovat všemožné úchylnosti s chladným odstupem a nechat je přitom diváka dostatečně vizuálně vychutnat. V „Nebezpečné metodě“ se ale ničeho takového nedočkáme, dočkáme se pouze nadstandardně dobře odvedeného řemesla a film o vášních bublajících pod povrchem tak nakonec sám zůstává na povrchu. Rozporuplnost Cronenbergova díla by možná šlo přirovnat k podstatě sporu Junga a s Freudem – citíte, že to iracionálno tam pod povrchem je a když si nedáte bacha, tak Vás dostane, ale nakonec prostě nedostanete možnost se do něj ponořit. Průměrně vzdělaný divák bude mít pravděpodobně pár dní po návštěvě kina upřímné odhodlaní si nastudovat Jungovo i Fredovo spisy, ale to časem vyprchá. Zda zůstanou i nějaké další dojmy, těžko říct.

Kdy a kde dávají film: Nebezpečná metoda

3.2.2012 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout