Vše začalo knihou: Ladislav Fuks v roce 1967 vydal svou čtvrtou knihu, Spalovače mrtvol. Novela vypráví příběh osobního přerodu pražského měšťáka, ředitele krematoria Karla Kopfrkingla, který ve válečných letech sbližuje své na tibetské filosofii založené postoje s fašistickým, antisemitským přesvědčením. To v brutálním vyvrcholení ústí ve vraždu syna i manželky a v příslib masového spalování v plynových pecích. Válečná tematika od konce války nepřestala být aktuální, Fuks spadá do druhé vlny spisovatelů ovlivněných těmito událostmi. Téma přerodu jemných a citlivých v brutální posluhovače nacistické ideologii, v šedesátých letech stále aktuální a palčivé, pak Fuks zpracoval s originalitou sobě vlastní do děsivého příběhu o šílenství.

Námětu novely se brzy ujal Juraj Herz, který sám byl židovského původu a část války strávil v koncentračním táboře. Po válce Herz vystudoval fotografii, později pak režii a loutkoherectví na pražské DAMU. K filmu se dostal přes pozici pomocného režiséra Jána Kadára; debutoval filmem Sběrné surovosti, volně připojeným ke slavným Perličkám na dně. Spalovač mrtvol byl pak jeho prvním velkým úspěchem. Spalovač je úspěšnou adaptací snad právě proto, že se do velké míry spoléhá na slovo, mnohé rozmluvy jsou přímo přejaty s Fuksovy novely (ostatně Fuks sám na scénáři spolupracoval). Většinu mluvení pak navíc obstará samotný Kopfrkingl, kterého slizkou přítulnost dokonale ztvárnil Rudolf Hrušínský.

Herz s Fuksem ale nejsou jedinými umělci, kteří stojí za podobou snímku. Významný podíl na ní mají i skladatel Zdeněk Liška a především kameraman Stanislav Milota. Vizuální působivost, až halucinační dojem snímku plyne z použití znepokojivých velkých detailů, deformací a rybího oka, které bylo v československém technickém vybavení horkou novinkou. Výrazným vizuálním prvkem je i zapojení výtvarných děl – mimo množství reprodukcí slavných obrazů je to i samotné krematorium: tvůrci vybrali to pardubické, které navrhl v národním stylu v roce 1921 Pavel Janák.

I přes takovouto propracovanost snímek vznikl za necelý rok – konec natáčení byl poznamenán okupací Československa. Za pozornost pak stojí, že Herz na konec filmu zařadil obrazy tanků a stvořil tak mrazivou aktualizaci válečného motivu. Tento motiv ale tehdejší cenzurou neprošel a musel být před premiérou z filmu odstraněn. I tak byl ale snímek pro počínající normalizaci příliš provokativní, příliš experimentální, motiv spojení běžného, „slušného“ člověka se zločinnou ideologií bylo příliš snadné si propojit s dobovým děním. Premiéra ještě 14. března 1969 proběhla, ale v roce 1973 byl zakázán a československému publiku prezentován až v roce 1990.

Nyní se Spalovač mrtvol vrací do českých kin– i do těch vybavených pouze digitální technikou. Národní filmový archiv provedl jeho digitalizaci, která měla za cíl nejen film zachránit před chátráním, ale také uvést jej do původní podoby. Nenechte si ujít možnost shlédnout Spalovače takového, jak vypadal v roce 1969!

14.7.2019 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout