Nabádáme orchestr, ať si z nás střílí, říkají Uttley a Bullard z legendárních Smokie

Nabádáme orchestr, ať si z nás střílí, říkají Uttley a Bullard z legendárních Smokie 

Se svým symfonickým turné dojeli konečně i do České republiky. Legendární Smokie v sobotu 1. prosince odstartovali sérii šesti vystoupení, kterou zakončí koncertem v pražské Tipsport areně. Jak se Terrymu Uttleymu a Martinu Bullardovi zkoušelo se smyčci? Poslouchají současnou muziku a kdy bylo rockerům v kariéře nejhůř?

Se dvěma členy Smokie se potkávám v Divadle Hybernia. Zatímco Terry Uttley, který je s kapelou úplně od začátku, dokončuje interview pro jiné médium, služebně mladší Martin Bullard čeká u prázdného baru. Po krátkém představení sdílí nadšení z podzimní šňůry s Danubia Orchestra Óbuda, ale taky si stěžuje na svítící telefony při koncertech Smokie. "Pokřikují na vás, postavte se támhle, ať vás můžu natočit. My se ale snažíme hrát," směje se. Trochu falešně mu slibuji, že okřiknu každého fanouška, který bude v Česku přehnaně natáčet jejich vystoupení na mobil. Samotný rozhovor ale nakonec začíná u staršího z dvojice.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že nejlepší věcí na tvorbě muziky je práce s přáteli. Chybí vám stará Smokie parta?

Terry Uttley: Ani ne. Musíte se v životě posouvat dál a nedívat se do minulosti. Byly to skvělé dny, úžasná jízda, ale nemůže vám to scházet. Protože pak se nelze poprat s tím, co přijde.

To jsem nečekal. Žádná nostalgie po kamarádech? Necháváte minulost minulostí.

TU: Určitě. Když se nad tím zamyslíte, tak Chris Norman odešel z kapely před 33 lety. Proč bych na to vzpomínal?

Mluvil jste o tom už před lety. Fanoušci přijdou a ptají se například, kde je zmíněný Chris? 

TU: Je to tak. Na to je ale jednoduchá odpověď: To se zajímáte brzy! (smích)

Na turné jste vyjeli s orchestrem. Jak jste se na to připravovali? Protože vím, že už jste s takovým tělesem pracovali dříve.

Martin Bullard: Ano, několikrát už jsme měli tu čest.

TU: Zkoušeli jsme paradoxně o dost méně. Je to jednoduché, protože orchestr je perfektně připravený, mají veškeré materiály. Takže už jen na zvukové zkoušce přejedeme písničku, dvě a možná něco lehce upravíme.

MB: Někdo se mě v minulosti ptal, jestli se například Smokie museli přizpůsobit, když jsem přišel jako nový hráč na klávesy. Ale vůbec to tak není. Zkrátka hrajete přesně tak jako vždy. A jak říkal Terry, v orchestru jsou profesionálové. A dokázali by to zahrát i bez společné zkoušky. Ale je vždycky dobré ji udělat, protože se pak všichní cítí lépe. Zvlášť před úplnou premiérou. Druhou noc už je to skvělé, dokonce si z nás utahují. Za námi běží mexická vlna a my o tom ani nevíme (smích).

Vážně takhle rebelují?

MB: My je k tomu nabádáme. Aby do sebe dostali tu rokenrolovou atmosféru. Byli zvyklí oblékat se do černé a hrát klasickou hudbu. Ale u nás ne. Rozhodně ne na rockové symfonické tour. Dali jsme jim to najevo velmi brzy. A myslím, že si to zamilovali. Až to všechno skončí, bude jim to ještě chybět. Budou naříkat, že zas musejí hrát Vivaldiho…

Terry, vy jste v kapele 50 let, Martin 30 (od roku 1986). Rolling Stones pro vás byli velkým vzorem, a přitom nejsou o tolik služebně starší.

TU: Ale věkem jsou to větší dinosauři než my!

To je pravda. Jak se ale reaguje na to, že za vámi lidé chodí a nazývají vás legendami? 

TU: Na to odpovídám, že to vyslovují špatně. Je to leg end! (smích). Je to samozřejmě hrozně milé. Jsou to však spíš ty písně než lidé. Určitě nám to ale lichotí.

Vy jste, Martine, nikdy neměl pocit, že jste pouze naskočil? Cítíte se být součástí tohoto rockového dědictví?

MB: Jsem v kapele tři dekády, takže rozhodně ano. Vše vždycky dělám na sto procent, a proto jsem nikdy nemohl hrát tak, jako kdybych jen za někoho zaskakoval. Pochopitelně ale oceňuji veškeré základy, které Smokie položili ještě předtím, než jsem začal s kluky hrát. Mám i všechna alba.

Pěkně na vinylu?

MB: Ne, to ne. Stáhnul jsem si je digitálně. Ale dělal jsem si vlastní výzkum a objevoval tenkrát skvělé písně, které vznikly v 70. letech. A jsou to skladby, které si můžu vždycky poslechnout. Líbí se mi. Vše, včetně nějakých německých televizních vystoupení, které můžete najít na youtube, je součástí té historie. Všichni jsme koneckonců nosili ty super módní kalhoty a košile. Ta podivuhodná móda, o které jsme si mysleli, že nám sluší. Myslím, že bylo skvělé v té době žít.

Naznačili jsme tu ale, že jsou fanoušci, kteří znají jen tu současnou sestavu.

MB: To víte, že jsou. Hrajeme tak už 22 let. Fandové se třeba seznámili s naší muzikou v devadesátých letech a starou sestavu vůbec neberou v úvahu. To je ale v pořádku, nám to vůbec nevadí.

Možná vám to bude připadat jako evergreen, ale i já se vás zeptám na české verze vašich písní. Protože existují a u nás jsou velmi populární.

TU: V každé zemi nějaké jsou. Francouzské, české, australské – tam někdy nevím, zda jde pořád o ten samý jazyk (smích). Je jich opravdu hodně.

No a jak se vám ty české líbí? Zpívali je u nás celkem slavní tuzemští zpěváci a zpěvačky. Někteří Češi budou dokonce znát pouze ty a nikoliv originál.

TU: Nemáme s tím problém. Jsme rádi, že existují a že je lidé mají rádi. 

MB: Je to obrovský kompliment, že se do toho vaši umělci pouštěli. Myslím, že dokonce existuje i korejská verze, protože jsme v Jižní Koreji dostali čestné občanství. Tam tu muziku milují. Naše alba se tam skvěle prodávala.

Myslíte, že by se to mohlo stát i dnes? Navzdory všem bitvám o autorská práva a dalším omezením v novém 'mediálním' světě?

MB: Jakákoliv verze, kterou lidé uslyší, odkazuje na originál. Cokoliv s tím umělci v jakékoliv zemi udělají, vždycky se to vrátí k nám. Netuším, zda je to stále v kurzu, ale pokud ano, jen do toho.

TU: V Rusku jsme poznali kapelu, která dělala tamní verzi Alice (Living Next Door to Alice – pozn. red.). Takže jsme se prostřídali. V televizi jsme zazpívali sloku v angličtině a další zase oni v ruštině. Byla to zábava. Jde to i takhle.

Jedna z mých oblíbených písní je Have You Ever Seen The Rain od Creedence Clearwater Revival. Vy ji na svých koncertech často hrajete. Pokud ji vezmeme jako metaforu, zažili jste někdy krušné období v kapele? Kdy jste pro samý déšť neviděli hezkou budoucnost?

TU: Pravděpodobně to bylo, když zemřel Alan Barton (člen Smokie podlehl zraněním po havárii autobusu na turné v roce 1995 – pozn. red.). Přišlo to jako blesk z čistého nebe a my nevěděli, jak se z toho vzpamatovat. Ale pak jsme dostali spoustu emailů, dopisů. Lidé nám volali s tím, že bohužel všichni postrádají Alana, ale nechtějí ztratit i Smokie. A to nám dalo sílu pokračovat. Od té chvíle jsme se dostali na nohy rychle. Věděli jsme, že jinak bychom to nemuseli dokázat nikdy. 

MB: Dokonce jsme nahráli Have You Ever Seen The Rain ten samý rok, kdy se stalo to neštěstí. Dali jsme se znovu dohromady a do kapely přišel Mike Craft. Vzniklo album The World and Elsewhere, které je podle mě skvělé. John Fogerty z Creedence Clearwater Revival dokonce později řekl, že je naše verze písně jeho oblíbená předělávka. A to je velká čest, když to přijde přímo od něj.

Osm let uplynulo od té úplně poslední desky. Máte před sebou spousty koncertů. Rodí se ale někde vzadu v hlavách myšlenka na novou nahrávku? Možná právě se symfonickým orchestrem?

MB: Z naší symfonické tour bude DVD, takže určitě z toho památka bude. No a album? Uvidíme! Určitě se toho nebojíme. Ale namixovat takovou věc je spíš záležitost zvukových kouzelníků. Pokud vymyslí něco, co bude znít dobře, tak proč ne. Jsme pro.

Zajímá mě váš názor na současnou muziku. Opusťme na chvilku to ‘old school’ prostředí. Existuje něco ze současné tvorby, co legendy Smokie rády poslouchají?

TU: Aktuální muzika? Ne, je to všechno takové tupé. Mám rád špičkové vokalisty a takové hlasy na scéně jsou. Když si vezmete Backstreet Boys, kteří hlásí comeback, to byli skvělí zpěváci. Westlife jakbysmet. Zkrátka před současnou hudbou dávám přednost úžasným hlasům, nejlépe ruku v ruce s poctivým a silným rockem.

Moje oblíbená kapela se jmenuje Styx a je z Chicaga. Začala hrát někdy v 70. letech. Vždy když přijedou do Británie, musím je vidět naživo. Fantastické. Určitě si to najděte. Především písničky Babe a Boats On The River. To je pořádné maso. Dokonce existuje DVD One with Everything: Styx and the Contemporary Youth Orchestra, kde hrají asi se stočlenným orchestrem a sborem. Řeknu vám, wow! To je vážně paráda.

Takže Terry Uttley poslouchá jen rockery z minulých dekád?

TU: Já vlastně už ani nemám příliš času na poslech muziky. Možná jen v rádiu, když řídím. A to nedělám moc často. 

MB: Já si novou muziku stahuji neustále. A taky se chytám z rádia. Slyším britskou stanici, a když se mi písnička líbí, tak si ji najdu a uložím. Pokud bych ale měl vybrat mého oblíbeného interpreta za současné období, byla by to Pink. Její živá vystoupení jsou opravdu úžasná, dokonalá. Není to jen koncert, je to jako na divadle (Terry Uttley souhlasí: "Má úžasný hlas."). Je to pravá rokenrolová dáma. Vypadá skvěle, zní skvělě a má výbornou kapelu. Pokud bych se ocitl ve městě, ve kterém by zrovna vystupovala, a sehnal lístek, rozhodně bych neváhal.

Vše o Smokie a jejich symfonickém turné si přečtěte zde.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!