Coldplay: jak melancholičtí kluci s kytarami dobyli největší stadiony světa

Coldplay: jak melancholičtí kluci s kytarami dobyli největší stadiony světa80%

Dvacet let ve dvou hodinách. Z malých zakouřených hospod až do největších stadionů na světě. Diváci s kapelou prochází dobré i zlé, album po albu, a právě díky téměř nekonečnému vzpomínání se dostane snímek pod kůži a přesvědčí, že v těch hvězdách, které zaplňují stadiony, jsou pořád ti kluci s rovnátky a rozcuchanými vlasy.

Navenek to vypadá jako idylka. Čtyři kluci spolu hrají ve stejné sestavě už od vysoké školy, od prvního alba s oranžovým glóbem na obalu sklízí úspěchy, kam přijdou. A zdá se, že každá deska je lepší než ta předchozí. Nic ale není tak jednoduché a divák má možnost sledovat celou cestu Coldplay od úplných začátků díky archivním záběrům, které pořídil Mat Whitecross. Ten byl od mládí velkým nadšencem do filmování a jeho „oběti“ byli právě čtyři přátelé. Vlastně ani nevěděl, čeho je svědkem.

Část záznamů je ryze amatérských a roztřesených, ale tím víc vtahují do atmosféry a dávají poznat každého člena kapely jako člověka – Jona jako naprostého flegmatika (ještě bez čepice!), střeleného Chrise s rovnátky a dlouhými vlasy, uzavřeného Guye stojícího v rohu a přátelského obtloustlého Willa. A nechybí ani „pátý člen“ kapely, manažer Phil. Leckteré momenty jsou totálně bizarní a hodně se u nich nasmějete. Právě tyto chvíle odhalující neznámý archiv dělají film atraktivnějším, ale otázkou jde, zda nezaujme jen skalní fanoušky. Na druhou stranu poskytuje i obraz celé té mašinérie, která se postupem času nabaluje, a tak se nebude nudit ani ten, kdo zná jen song Paradise. 

Zlom v kariéře nastal poté, co byli Coldplay novinářem Stevem Lamacquem zařazeni mezi 20 hudebních nadějí roku 1999. Z malých kutlochů a nejistoty vyráží do světa, a ten si je zamiluje. Vidíme všechny proměny do detailu – od kluků ve vytahaných tričkách přes ty v černých uniformách až po nejbarevnější Mylo Xyloto. Film je od začátku až do konce velice intimní, plný zpovědí, vzpomínek a emocí. Je to jakési manželství ve čtyřech, určitě více rodinný než přátelský vztah. A to jde cítit i z hudby. Vypisují se v ní ze svých reálných prožitků, jež se snaží publiku předat. Navíc jsou nejsilnější naživo, což dokázali před pár lety i v Praze. Fanoušci si zpívali ještě v tramvaji. V jejich případě nejde ani tak o dokonalé provedení, ale o dokonalé emoce, které ze sebe dolují.

Snímek nevsází na to, že si v kině zapějete oblíbené hity a půjdete spokojení domů. Nabízí velice niterný vhled do srdce kapely a každý má možnost si to prožít s nimi. Prožít a pochopit některé texty, fáze a nálady. Coldplay velice dbají na pocit sounáležitosti a rovnosti, a to vše z Head Full of Dreams jednoznačně sálalo. Chvílemi to sice zavání jedním velkým klišé a neustále se opakujícím "nikdy se nevzdávej", ale tím, že se nevyhneme skutečným problémům, které kapelu potkaly - od vyhození bubeníka po ztrátu soukromí - to nevypadá ve finále celé jen jako kouzelná vymyšlená pohádka. A máte po opuštění kina chuť poslechnout si znova všechny jejich desky, od těch nejvíce melancholických až po bouřlivé poslední, a projet si to celé od začátku. 

Fotografie: www.nme.com

Názor informuji.cz: 80%

Kdy a kde dávají film: Coldplay: A Head Full of Dreams

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Podobné filmy

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!