Zneužívání témat nahoty, sexuality nebo agresivity je ve veřejném prostoru přítomné mnohem víc než v našem filmu. Měli bychom se dívat i na věci, které se nám nemusí líbit, říká herečka Tereza Hofová

Zneužívání témat nahoty, sexuality nebo agresivity je ve veřejném prostoru přítomné mnohem víc než v našem filmu. Měli bychom se dívat i na věci, které se nám nemusí líbit, říká herečka Tereza Hofová 

Ve snímku Adama Sedláka hraje protipól sportovního fanatika, který jde kvůli výsledkům za hranu lidských možností. Sama její postava má ale také svůj cíl. Jak drsný je Domestik a lze si oblíbit něco, co je vizuálně odpudivé? A jak moc chtěla Tereza Hofová vidět scénu s tasemnicí ve finální verzi psychologického dramatu?

Jak jste se k roli Šarloty dostala?

Nabídl mi ji produkční Jakub Jíra. Při natáčení jednoho seriálu za mnou přišel, že má dobrý scénář a jestli bych měla zájem. Tak jsem mu odpověděla nevím, pošli. On to udělal a mě to okamžitě zaujalo.

Co přesně vás zaujalo?

Určitě téma. Je to úplně něco jiného, než se u nás točí. A po přečtení mě upřímně překvapil věk Adama Sedláka. Nechci tím říct, že mladý člověk nemůže napsat dobrý scénář. Ale překvapila mě radikalita uchopení a vyprofilování charakterů, tak vystihující posedlost úspěchem, se kterým se zaměňuje seberealizace, tvorba, štěstí i láska. Jednoduše mě to dostalo.

Dostalo vás to balancování na hraně?

Mě to strašně baví, tyhle hraniční fyzické věci. Vlastně se mi na tom hrozně líbilo, že ten scénář není realistický. Určitě se dotýká reality, ale s jakousi samozřejmostí ji neilustruje. Z toho scénáře byla jasná jistá surreálnost tématu a chuť nejít cestou věrohodnodného, psychologizovaného zobrazování vztahu dvou lidí.  Při čtení mi bylo jasné, že se ta věc bude posouvat i v rámci nějaké vizuální stránky. No a potom, co jsme se potkali s Adamem, se mi potvrdilo, že na projektu Domestik chci určitě pracovat.

Když se zaměříme na zmíněné zobrazování reality. Existuje moment ve scénáři, kdy jste si říkala, že by vaše postava měla říct “a dost!”? Že už bylo chování jejího partnera přes čáru?

Ale já myslím, že Šarlota to tam říká. Dává mu to dost najevo. Romanovo kolo ji štve a chce, aby se jako pár soustředili i na jiné věci, respektive hlavně na ten její cíl. Ona má pocit, že - a záměrně používám toto slovo “investovala” - do vztahu už dost a teď je řada na Romanovi.

Někdo by třeba odešel, opustil toho druhého…

Já myslím, že ani jeden z nich není schopný z té situace odejít. Právě. To mi na tom přijde nejvíc zajímavé. Kdyby on v tom nebyl tak zaťatej, tak si je taky schopný přiznat, že už to dál nejde. Že už je doba největší formy za ním a že může dělat něco jiného. Ale zarputilost přetrvává. Za každou cenu chce dosáhnout svého cíle, i když už překračuje nějaké hranice. Na druhou stranu překračování hranic etiky a morálky je ve filmu to nejmenší téma. Jde spíš o to, jak jde člověk přes sebe a svoji přirozenost. Dostáváme se do vleku nějaké touhy, která se ve výsledku stane destruktivně obsesivní. Oba mají dost vyprázdněný život, a tak jsou jejich cíle to jediné, co jim ho naplňuje. Podle mě však totálně postrádají kreativitu a fantazii. Jdou tupě za svým, bez ohledu na to, co se děje “nalevo či napravo”.

Mluvili jsme o hranicích. Režisér Adam Sedlák po novinářské projekci zmiňoval, že existovaly ještě drsnější verze scénáře. Četla jste je?

Četla. Vlastně ta první, co jsem měla v ruce, byla verze, kde figuruje i scéna s tasemnicí (Roman dostane záměrně do těla parazita kvůli redukci váhy). Mně se to líbilo, protože jsem si to představila jako obraz. V závěrečné scéně Roman z těla parazita vypudí. Šlo by to dobře natočit. Fyzicky, když ze člověka de facto vyleze zvíře, mi to přijde nějak esteticky fascinující. Čistě vizuálně. Na druhou stranu úplně chápu, proč to tam ve výsledku není a vůbec se proti tomu nestavím. Ten scénář se mi ve finální fázi líbil. Posunula se určitá témata, focus se vytvořil na Šarlotu. Ale chtěla bych to přesto vidět natočené. Čistě jako Tereza Hofová.

Když pomineme tasemnici. Šlo by zajít dál? Natočit to ještě drsněji / raw, aby to divák snesl?

Otázkou je, jestli jsme chtěli natočit film, který je raw a šokující. Myslím, že to nebyl merit věci. Domestik samozřejmě pracuje s extrémní, nepohodlnou narací. S věcmi, které jsou pro spoustu lidí na hraně snesitelnosti. Ale protože to čistě a jednoduše zobrazuje stavy a vnitřní světy hrdinů příběhu. To je právě ta nepsychologizace, filmové vyprávění obrazem. Záměr toho filmu ale není být hraniční za každou cenu nebo šokovat, aby se z toho někomu dělalo špatně. Zážitek a vjem má ale být fyzický i pro diváka. V tomhle jsem Adamovi Sedlákovi naprosto věřila. On to prostě a jednoduše co nejvíc přiblížil svým představám. Takhle to funguje a myslím, že nemá cenu vést polemiku nad tím, jak by to mohlo být jinak. Jsou daleko horší věci. 

Jaké máte na mysli?

Když si třeba člověk otevře bulvár, koukne na TV zpravodajství, či vlastně i propagaci vlastní tvorby u komerčních stanic, tak je to mnohem ostřejší a víc perverzní než to, s čím se potkáme v Domestikovi. A proč? V našem příběhu to má nějakou konotaci, jde o vyprávění, zobrazování. Laciné a prvoplánové zneužívání a využívání témat sexuality, smrti, obav, nenávisti či agrese, tak vlastní bulvárním a komerčním médiím, s kterými oficiálně spolupracuje politika i showbyznys, skandalózní úzus respetovaný jako veřejná komunikace či PR, rasismus, xenofobie a vyvolávání strachu, které se stali normou komunikace, jsou tisíckrát děsivější právě ve své prvoplánovosti. Daleko děsivější než to, co můžete vidět v našem filmu.

Pojďme se vrátit k práci s Adamem Sedlákem. V čem bylo natáčení s takhle mladým tvůrcem unikátní?

Adam přesně věděl, co chce. A mně na mladých lidech imponuje energie a chuť dělat věci jinak. Nedrží se totiž nějakých dogmat nebo principů. Režiséři, kteří už mají něco odtočeno, mají pocit, že jejich práce prostě funguje, mají to vyzkoušené. Neříkám, že je to špatně, ale rovina nějakého experimentu je v jejich případě vzácnější a výjimečnější. Mě baví fáze hledání. Adam toho měl sice hodně připraveného dopředu a my jsme se s Jiřím Konvalinkou v dobrém slova smyslu často do těch situací už jenom vpasovali. Ale samozřejmě jsme došli i do situací, kdy předem připravený koncept najednou nefungoval. To potom všichni odešli z placu, zůstali jsme tam ve čtyřech a vznikaly skvělé momenty. Vzájemně jsme se inspirovali a tvořili v daném prostoru. S vizí se člověk podle mě rodí a nelze ji získat nějakou praxí nebo věkem. Neskutečně mi to sedlo, ve všech směrech. A mluvím o celém týmu, nejen Adamovi. Byla to srdcová záležitost a já jsem na výsledek velmi pyšná. 

Myslíte, že by Domestik mohl uspět i v zahraničí?

Určitě ano. Možná i víc než v Čechách. Zahraniční společnost je podle mě víc otevřená než česká (to si snad ale myslí každý národ), ale rozhodně nás nechci až takhle škatulkovat. V hlavním proudu jsou lidi “venku” schopnější víc vnímat. Já mám například zkušenost ze Skandinávie a rozhodně by mě zajímala reakce jejich publika. Adam určitě má na to dělat v budoucnosti zahraniční projekty a podle mě bude jen překonávat sám sebe. Nechci tedy mluvit za něj, ale tématy, které si vybírá a stylem, kterým pracuje, umí věci vyprávět - viz třeba seriál Semestr. Vydává se mimo svou komfortní zónu a baví ho trochu jiné věci než většinu naší společnosti. Je to nastavení jeho osobnosti, která je tak specifická a talentovaná, že už jen kvůli tomu stojí za to minimálně Domestik vidět. Ne však s měřítkem líbí-nelíbí, to podle mě u Domestiku moc nefunguje. Znám spoustu lidí, které mám ráda, a kteří mi pověděli: skvěle natočené i zahrané, vynikající film, ale nemůžu zrovna říct, že se mi to líbilo. Ale my se přece díváme i na věci, které se nám nemusí líbit, že ano?

Recenzi na film Domestik si můžete přečíst zde.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!