Na počátku filmu je v krátkosti zobrazen téměř idylický život slavného básníka Saleha, autora sbírky Nosorožcova poslední báseň, a jeho manželky Miny (tu si zahrála Monica Bellucci) v době před islámskou diktaturou. Do příběhu vstupuje muž, který je jejich řidičem. Krásné Mině vyzná lásku, ale ta jej odmítne. Po roce 1979 však jejich životy naberou zcela jiný směr. Oba jsou zatčeni a odsouzeni za rozvracení politického režimu k pobytu ve vězení, Mina na deset let, Saleh na třicet.

Řidič se přidá k revoluci dostane se do vysoko postavených míst, dokonce dohlíží na výslech manželů. Na tomto místě jsou užívány hrozivé mučící praktiky a záběry, ve kterých si tvůrci velmi dobře pohráli s kontrastem světel, stínů a odrazů, navozující místy až zdrcující atmosféru. Mina dostane ke konci svého věznění neopakovatelnou možnost sejít se se svým manželem – ovšem jen s pytli na hlavě. Pomilují se spolu a po chvíli jej odtáhnou pryč. Objeví se ale řidič, který po Mine stále touží, a nakonec ji znásilní. Ta se dostane do jiného stavu a po devíti měsících porodí dvojčata. Když se dostane na svobodu, je jí sděleno, že manžel zemřel. Saleh ve skutečnosti stále trpí ve vězení. Na pohřbu, který vdova uspořádá, se opět zjeví i řidič a stále Minu prosí, aby s ním žila.

Když je po třiceti letech básník konečně propuštěn, okamžitě začíná pátrat po své ženě a za velmi zvláštních okolností se setká i Mininou dcerou. Je natolik zamlklý, že za hodinu a půl, kterou tento snímek trvá, od něj stěží uslyšíte nějaké vyjádření. Není to ale ke škodě, protože herec Behrouz Vossoughi ztvárnil především svou mimikou postavu básníka opravdu excelentně. Čiší z něj melancholie, smutek a soužení, kterým si musel během velké části svého života projít. S rolí jej pojí i nezanedbatelná osobní zkušenost. Před změnou režimu v Íránu byl často obsazován, ale poté musel vlast opustit a v zahraničí se živil jen těžko. Díky tomuto filmu ale dostal šanci k velkému návratu na filmová plátna.

Roviny života na svobodě a ve vězení, tedy minulosti a současnosti, se ve filmu už od začátku neustále promítají, takže se může divák v jistých chvílích cítit zmateně, což už tak složitému příběhu příliš nepomáhá. Navíc tento způsob tříští pozornost a odvádí diváka od děje, protože se stále snaží zorientovat. I tak jde ale o filmový zážitek, který rozhodně stojí za pozornost. Představuje novodobou historii země z jiného, velmi osobitého pohledu.

Fotografie: Bahman Ghobadi s cenou AČFK, autorkou je Helena Fikerová, archiv LFŠ

31.7.2018 | Anežka Gavendová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout