Dystopické Japonsko za dvacet let. Město Megasaki se připravuje na volbu starosty. Současný starosta Kobayashi by rád obhájil svůj post i pro své v pořadí už sedmé funkční období. Proto nabídne obyvatelům Megasaki rychlé řešení psí chřipky, která sužuje město. Izolaci všech čtyřnohých psích mazlíčků na ostrově odpadů. Příběh kromě politického dění ve městě sleduje mládence Atariho, který na ostrov odletí najít svého do exilu poslaného psa Spotse (počeštěle Flíčka). Na cestě za jeho záchranou mu pomáhá smečka pěti “strašných nezničitelných psích alfa-samců”, jak sami sebe tihle vystrašení a hladoví psi označují. 

Asi je zbytečné u Andersonova filmu říkat, že je to velký vizuální zážitek. Ze Psího ostrova navíc ze všech stran křičí originální inspirace Japonskem a jeho kulturou. Ať už to jsou Hokusaiovy malby, ze kterých vychází kreslená 2D animace představující všechny televizní záběry, sumo zápasníci, umění přípravy sushi, které má v celém filmu celkem důležitou roli, nebo bubeníci taiko, jejichž rytmus se promítá do geniálního soundtracku od Alexandra Desplata (spolupracujícího s Wesem Andersonem na každém celovečerním filmu od Fantastického pana Lišáka). 

Velkou inspirací byla pro Psí ostrov i japonská kinematografie. Speciálně filmy Hayao Miyazakiho, který inspiroval pomalejší tempo celého filmu a místa, kde se děj uklidní, a filmy Akira Kurosawy, ze kterých Anderson opisuje záběry a atmosféru, ale které pravděpodobně mohou i za dějovou nadsazenost. Dočkáme se tak mnoha šťastných, osudových (a naprosto záměrně vtipných) náhod a rozhodnutí. 

Když už jsme u japonských inspirací, je třeba zmínit i vtipné režijní rozhodnutí nechat všechny Japonce skutečně mluvit japonsky. Občas nám je sice něco přeloženo postavou vypravěče nebo oficiální Megasakijskou překladatelkou, ale bez jejich pomoci se dostáváme do kůže psů, kteří mezi sebou mluví anglicky (neb “veškeré štěky byly přeloženy do angličtiny”) a lidem rozumí jen jednoduché pokyny. 

Všechny ručně vyrobené loutky zvířat a lidí jsou pastvou pro oči, stejně jako veškerá scéna a rekvizity. Psí ostrov tak přímo vybízí k tomu jít se na něj podívat vícekrát a vychutnat všechny detaily a odkazy, které jsou v Andesonově Japonsku schované na každém kroku. Animace se od Fantastického pana Lišáka stala naprosto konzistentní a už se nestává, že by se mezi jednotlivými záběry měnila její kvalita. Anderson přesně ví, co od loutek očekávat, a dostává z nich maximum. Jsou jako živé.

Anderson velmi zdatně žongluje s tématy populismu a manipulace davu, zastrašování a likvidace opozice, získání popularity na základě dikreditace nějaké skupiny, dokonce s tématem genocidy (ne, opravdu to není animák pro nejmenší děti, ale k tomu se dostaneme). Na druhé straně tu pak máme silné téma vztahu člověka a psa, psů mezi sebou (dokonce tu máme i nějaké zamilování) a nakousnutý vztah pěstouna a jeho chráněnce, který mne osobně velmi zajímal, ale nedostal příliš prostoru.

Jak už jsem předeslal, film, ač animovaný, rozhodně není určen pro nejmenší diváky. Nejen že by mohli mít trauma z naturalistických výjevů: vyhladovělí psi mezi odpadky, utržené ucho, operace ledvin a podobně. Ale pravděpodobně by nestíhali vůbec sledovat, co se na plátně děje. Film není dabovaný (kvůli využití japonštiny je, dle mého názoru, nedabovatelný - takže doufám, že pokud ho někdy v budoucnu koupí nějaká televize, bude k němu přistupovat stejně rozumně jako distributor CinemArt) a dětský divák by rozhodně nestíhal sledovat velmi rychlé dialogy. Stejně tak humor filmu, který je velmi chytrý a něžný, je ukryt převážně v dialozích, a dětský divák by mohl mít problém ho objevit.

Kdy a kde dávají film: Psí ostrov

9.5.2018 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout