Jen pár měsíců po wimbledonském dramatu Borg/McEnroe přichází režisérské duo Jonathan Dayton - Valerie Faris s příběhem definujícím ženský tenis do podoby, jak ho oko diváka zná dnes. Souboj ženských hráček o to, aby tráva na dvorci byla zelená pro všechny stejně a prach z antuky myly srovnatelné odměny pro obě pohlaví, má očekávaný průběh. Zatímco se ale bavíme výstřelky komediálně nadaného Carella, to podstatné a filmařsky zajímavé se děje mezi řádky.

Billie Jean King (Emma Stone) bojuje za práva ženských hráček na stejné finanční ohodnocení. Spolu s těmi nejlepšími se odpojuje od muži dominované soutěže a rozjíždí vlastní turnaj s cílem porazit šovinismus a nerovnoprávnost s raketou v ruce. Jako žena ale řeší také otázku vlastní identity, zatímco ve světě pokrývaném médii nesmí být nic znát. Vyvrcholením kampaně za revoluci v bílém sportu je souboj s velkohubým gamblerem a bývalým tenistou Bobbym Riggsem (Steve Carell), který své slabé stránky ukazuje až po prohraných sázkách. Ta největší ho čeká právě v tzv. souboji pohlaví.

Stone s Carellem na plátně tentokrát nehrají otce a dceru, jako v úspěšné komedii Bláznivá, zatracená láska. Jsou úhlavními rivaly z plakátu, jejichž souboj je ale pouhým finále celého snažení ženského týmu. Rovnoprávnost je bezesporu tématem číslo jedna a hnacím motorem snímku. Zápas po americku vyexponovaný na nejvyšší obrátky však zakrývá pravou tvář obou protivníků. Ženu-aktivistku, která možná vedle sebe muže nepotřebuje a šovinistu, který je vlastně na své manželce závislý.

Brilantní intimní dějová linka má dost prostoru, ačkoliv zůstává pouze jakýmsi dochucením velkého zápasu. Přitom jde o to nejlepší. On se nechce vzdát svých sázek a ona snu o moderním ženském tenise – ale i osobním životě. Oba se soubojem baví, u Billie Jean je to ale jen naoko. Ta čeká na příležitost k úsměvu až po závěrečné bitvě o všechno.

Filmaři se věnují cestě šampionky s komediálními výstupy, které však nejsou razítkem na úspěch nebo porážku. Snímek vyniká věrným prostředím a lidmi v něm. Není revoluční, ale oba výkony – ať už záměrně přehrávaný Carell nebo polohy střídající Stone - nabízí mnoho. Smutným faktem zůstává, že samotný souboj pohlaví byl jen startem velké revoluce. A jak se rodil moderní ženský tenis už divák neuvidí. O to víc si ale všimne děje pod pokličkou.

V závěru scénář Simona Beaufoye logicky mocně finišuje s pomocí odrazů o komediální stopy, včetně tradičně originální Sarah Silverman. Před závěrečnými titulky ale jakoby tvůrci nevěděli, zda natočili soukromé drama hráčů s přetvářkou nebo moment, který změnil sportovní dějiny. Ženská rovnoprávnost zůstává pocitově na druhé koleji, přesto film v pestrých barvách zobrazuje ženu a muže s raketou v ruce.

Kdy a kde dávají film: Souboj pohlaví

8.4.2018 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout