Na počátku filmu se poněkud zmateně setkáváme nejprve se samostatným podivínem Conorem (Lewis MacDougall), poté i s jeho násilnickými spolužáky, jeho milující matkou, která dokáže udělat z nejobyčejnějších momentů tajemná a zábavná dobrodružství (Felicity Jones), se stromovým netvorem (Liam Neeson) a se zvláštní tvrdou a nepříjemnou ženou, z níž se po nějaké době vyklube Conorova babička (Sigourney Weaver).

Zatímco většina interakcí působí na diváka jako z nějakého depresivního tragického dramatu, interakce Conora s netvorem do toho všeho absolutně nezapadají. Conor je sice stále vzdorovitým puberťákem, který se existencí monstra nenechá rozhodit, neváhá se mu vzepřít a opovrhovat jeho pomocí, netvorův svět je však jakousi knihou obsahující několik vizuálně neskutečně přitažlivých pohádek, odboček od hlavního děje. Liam Neeson, fungující z pozice stromového netvora jako vypravěč v těchto příbězích, posouvá svým hlasem úžasné výtvarné zpracování ještě na úplně jinou úroveň kouzelnosti.

Mimo přestávky pro netvorovo vyprávění, v němž má malý Conor najít poučení použitelná pro svou vlastní životní situaci, je děj filmu skutečně depresivním náhledem do života malé britské rodiny. Conor s matkou mají svůj vlastní uzavřený svět, do něhož svým způsobem patří i netvor; babička, spolužáci či Conorův otec (Toby Kebbell) jsou jakýmisi negativními narušujícími silami zvenčí. Později se však jejich vliv mění, některé tyto síly mizí a jiné se stávají tak nějak z nouze vlastně přátelskými. Součástí netvorových poučení je totiž i samotný fakt, že nikdo není jen čistě dobrý nebo zlý, vždy je více způsobů, jak lze situaci pojmout, a to lze na postavy ve filmu jako takovém skvěle aplikovat.

Snímek se zabývá hned několika ne úplně jednoduchými tématy, nebo se jich alespoň dotýká. Věnuje se tématu smrti z pohledu nejbližšího okolí umírajícího - tomu, jak je potřeba si vážit času a využívat ho, dokud se nevyčerpá, a v případě, že k tomu dojde dříve, než jsme očekávali, je potřeba se s tím smířit, protože nic víc stejně nesvedeme. Věnuje se tématu citového vztahu k věcem a vybíjení si hněvu jejich ničením. Dotýká se i tématu bolestivé pravdy, za kterou se stydíme a cítíme, že bychom měli být potrestáni, ačkoliv jsou naše pocity zcela oprávněné a naše sobeckost je vlastně pudem sebezáchovy. A šlo by pokračovat dál a dál.

Zatímco primárně vidíme pohádkový svět původně kresleného, nyní reálného stromového netvora, ve skutečnosti se skrz něj díváme na bolestivou realitu chlapce v nelehké životní situaci. Jakožto téměř teenager je vidět, že Conor vše prožívá silněji než dospělí, nebo si se svými city ví méně rady. Jeho puberťácký vzdor (ještě zesílený o to, že když máte doma matku s rakovinou, kdeco vám projde) může některým divákům lézt mírně na nervy. Je však nedílnou součástí toho, jak by v reálu asi podobné citové vypořádávání se s bolestí probíhalo.

Volání netvora: Příběh života je smutným a přesto krásným pohledem na to, jak nelítostný někdy život je a jak je někdy nadlidsky těžké ho pochopit. Pokud máte rádi kteréhokoli z hlavních herců, nebudete zhlédnutí filmu litovat, vydávají ze sebe totiž úplné maximum. Výtvarné pojetí filmu z pohledu umělecky nadaného syna malířky je navíc upřímně asi tou nejmilejší verzí obálky, do níž bylo možné tento těžký, smutný příběh plný poučení zabalit.

Kdy a kde dávají film: Volání netvora: Příběh života

30.3.2017 | Káťa Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout