Roald Dahl je jedním z nejoblíbenějších autorů dětských knížek. Steven Spielberg je jedním z posledních žijících klasických režisérů. Scénář k filmu je posledním, který napsala Mellissa Mathisonová, scénáristka E. T. Mimozemšťana. Mark Rylance byl oceněn Oscarem za vedlejší roli ve snímku Most špionů. Na nejnovější pohádce studia Disney se jednoduše podílelo tolik významných lidí filmového průmyslu, že diváci nemohou očekávat nic jiného než skvělý zážitek. Realita je ale trochu rozpačitá.

Sophie žije v sirotčinci. Miluje knihy, ale čte je jen v noci, když ostatní spí a všude je klid. Jednou ale slyší na ulici před domem hluk. Ví, že nemá odhrnovat záclony a chodit na balkon, ale neodolá. Venku uvidí několik koček a o kousek dál obrovskou ruku. Rychle se schová do postele, ale velká ruka ji popadne a nese ji pryč, do Země obrů. Odloží ji až ve svém domě. Tam Sophie zjistí, že k dlani patří i osmimetrové tělo a přátelsky vypadající hlava. S obrem vegetariánem, kterému začne říkat Obr Dobr, se spřátelí a chytá s ním hezké sny, které obr přehrává spícím lidem. Na ostrově kromě něj ale žije i devět lidožravých obrů se jmény jako Kostikřup a Řezníček, kteří vidí v holčičce jen zákusek. Proti přesile si ovšem Obr Dobr a Sophie najdou silného spojence – královnu Velké Británie.

Dva rozdílné příběhy v jednom

V podstatě tedy můžeme film rozdělit na dva na sebe navazující příběhy. V první části se Sophie seznamuje s Obrem Dobrem, v druhé se vydávají do světa lidí, aby upozornili královnu na lidožravé obry. Nejprve si divák zvykne na pomalé odhalování aspektů obrova života a klidné vyprávění. Ukazuje se, že obr jí jenom nechutně vypadající okurky, že mluví velmi zkomoleně (slovo čoklověk je na denním pořádku) a že kdysi dávno už u sebe měl přítele ze světa lidí. Pohádkové vypravování doplňují krásné a promyšlené detaily jako typicky červená britská telefonní budka, do které obr dává semínka, nebo tráva, která se používá jako deka.

Druhá část je pak plná naivních pasáží a nelogických rozhodnutí postav bez zodpovězení důležitých otázek. Je trochu zvláštní, že ve chvíli, kdy malá dívka přijde s obrem do Buckinghamského paláce a prosí o pomoc, královna ani na vteřinu nezapochybuje. Divák čeká alespoň minimální odpor, nebo drobnou nedůvěru k obrovi, ale nic z toho nepřijde. Což, stejně jako snídaně, kde všichni zvesela pšoukají, sice působí groteskně, ale je to v silném kontrastu se zbytkem vyprávění. Na konci se totiž snímek opět přesune k poklidnému závěru, o kterém musí divák přemýšlet, a kde nadsázka bez upozornění zmizí. Celek pak působí poněkud schizofrenně.

Nezkušená holčička a velké oči

Ačkoli se příběh vzdouvá na vlnách, jednou je nahoře, jednou dole, výkony herců jsou vynikající po celou dobu. Z Marka Rylance (Most špionů, Králova přízeň) vidíme jenom velké obrovy oči, a přesto víme, že hraje skvěle. I bez zbytku těla totiž podle nich poznáme všechny emoce. Někdy jsou upřímné, někdy naštvané, někdy rošťácké, ale vždycky hřejivé a upřímné jako oči prarodičů. A přesně tak se i animovaná postava s prošedivělými vlasy k Sophii chová - jako dědeček, který ji ochrání před nebezpečím a přitom jí ukáže nové, úžasné věci. Sama Sophie (Ruby Barnhill), pro kterou je to herecký debut, je buď přirozeně velmi zvídavé, rozhodné a statečné dítě, nebo zvládla podat nejpřesvědčivější dětský herecký výkon desetiletí. Každou větu a každé rozhodnutí jí divák věří a z jejího výrazu je patrné, že kdyby chtěla, dokáže, cokoli si zamane.

Ačkoli některé scény nezapadají do celkové atmosféry filmu, herecké výkony a velmi povedené a propracované animace drží snímek nad průměrem dnešních pohádkových příběhů. Otázkou ovšem zůstává, jestli je tenhle film tak dobrý, a nebo ostatní pohádkové příběhy tak špatné. Ať tak, či onak, je jasné, že Obr Dobr je jednou z těch lepších disnyovek dnešní doby.

Kdy a kde dávají film: Obr Dobr

1.9.2016 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout