V Třeboni se před 12 lety poprvé konal AniFest, v roce 2009 se pak festival odvážně rozkročil mezi Třeboň i Teplice, od roku 2010 se pak v Teplicích konal AniFest a v Třeboni Anifilm. AniFest se vyznačoval především kvalitní a promyšlenou dramaturgií, slavnými jmény v porotě i podporou studentských filmů a projektů. Anifilm oproti tomu sázel spíše na osvědčené divácké hity, pohodovou atmosféru a nezpochybnitelný genius loci malebné jihočeské Třeboně. Festivaly si ale mezi sebou navzájem konkurovaly v dotačních řízeních i návštěvnosti a při pohledu zvenčí (ať už běžného českého filmového fandy nebo třeba zahraničního porotce) nedávala celá situace vůbec smysl – přestože má Česká republika bohatou a významnou tradici animovaného filmu, zas tolik tvůrců, studentů ani fanoušků tady zase není. Po návštěvě letošního Anifilmu lze navíc zkonstatovat, že si „vítězný“ festival vzal z obou to lepší – pohodová atmosféra mu zůstala a na kvalitní filmový program si chytře zaměstnal osiřelý tým teplického AniFestu. Počet návštěvníků se uspokojivě zvýšil, tolik vzácné peníze ze státního rozpočtu se zbytečně neštěpí a zdá se, že všichni jsou spokojeni.

Pátý ročník Anifilmu tak mohl nabídnout jak osvědčené divácké hity v letním kině na náměstí (třeba skvělou Koralínu amerického studia Laika, jehož člen Mark Shapiro byl jedním z členů poroty), tak promyšlený výběr pro náročné diváky. Jednou z hlavních dramaturgických linek festivalu byla letost tzv. totální animace. Tato animační technika je vlastně jedním z nejsložitějších způsobů, jakým lze animovaný film vytvořit – její hlavní charakteristikou je totiž především to, že autor vytváří každé políčko filmu celé znovu, tzn. nerozhýbavá už nakreslené obrázky, ale kreslí každý další záběr celý od začátku. Výsledkem je pak dokonalá plynulost pohybu a zcela specifická poetika. Skvělým příkladem je například krátký film „Romance“ švýcarského tvůrce Georgese Schwizgebela, který byl na Anifilmu také promítnut – dechberoucí film vytváří v divákovi pocit, jako by se jednalo o hraný kousek natočený velmi pohyblivou kamerou v jednom jediném záběru. V rámci prozkoumávání totální animace pak Anifilm představil i některé české tvůrce, například Michaelu Pavlátovou, Pavla Koutského nebo Igora Ševčíka.

Dokonalou pohyblivost obrazu předvedl během své masterclass také maďarský režisér a spisovatel Ferenc Cakó, když přímo před díváky předvedl animaci písku a dokázal, že z hromady pískových zrnek lze pár tahy rukou vytvořit tu ženskou siluetu, tu žraločí zub nebo třeba Mickeyho Mouse. Další z porotkyň a jedna z královen světové animace Caroline Leaf pak představila pásmo svých krátkých filmů i s výkladem o tom, jak se její nezaměnitelný styl vyvíjel a kde čerpala inspiraci. Její poslední film „Dvě sestry“ například celý vznikl technikou bezkamerové animace, tedy vyrytím přímo do filmového pásu. Jak autorka sama vysvětlila, nejlépe si jí tak podařilo zachytit „skutečný pohyb v reálném čase, tak jak ho vnímáme“.

Kromě programů porotců nabídl Anifilm také například pásmo nezávislé čínské animace, méně známé filmy autora Krtečeka Zdeňka Smetany a také přehršel výběrů současné tvorby skrze pásma soutěžních filmů. Vítezným filmem v nejatraktivnější kategorii celovečerních filmů se nakonec stal vtipně poetický „Cheatin'“ matadora americké nezávislé animace Billa Plymptona. V soutěži mu konkuroval také jeden z největších diváckých tahounou festivalu, nejnovější a tentokrát prý už definitivně poslední film Hayaa Miyzakiho „Zvedá se vítr“ (který se, tak nějak nepřekvapivě, české distribuci opět vyhnul). Veleslavný autor filmů „Naušika z Větrného údolí“ nebo „Princezna Mononoke“, kterého má našinec často tendenci spojovat si s populárním žánren anime, přestože jeho tvorba do něj nespadá, si tentokráte vybral poněkud netradiční téma, biografickou poctu leteckému inženýrovi Jiro Horikoshimu. Přestože příběh filmu je celý založený na skutečnosti a na rozdíl od většiny předchozích Myiazakiho filmů neobsahuje žádné nadpřirozené prvky, zvláštně snová a surreální poetika mu zůstává. Místy je to trochu dlouhé a nedoporučuje se chodit do kina ve stavu spánkového deficitu, ale za vidění to – tak jako všechny Miyazakiho filmy – rozhodně stojí.

Už loni také Anifilm přebral po AniFestu jednu důležitou štafetu. Podruhé se v Třeboni letos konalo tzv. Visegrád Animation Forum, které sdružuje studenty a profesionály v oboru animovaného filmu, organizuje přednášky a workshopy a nabízí možnost prezentovat projekty. Jak vyplývá z názvu, soustředí se především na země Visegradu a nastoluje tak ve středoevropském prostoru tradici, která je jinde běžná, když se snaží vytvořit prostor pro setkávání profesionálů a nabídnout studentům možnost prezentovat před zainteresovaným publikem své nápady.

Protože žádný festival není jenom o filmech, nabídl i Anifilm doporovodný program. Stojí za to zmínit především výstavy, ať už se jednalo o finské loutky nebo obsáhlou výstavu věnovanou právě fenoménu totální animaci. V předsálí kina Světozor také stál jeden na první pohled osamělý artefakt – trpaslík z Trnkovy Zahrady. Trpaslíkovi bylo možné doslova nahlédnout do hlavy a uvidět tak ukázky z připravované výstavy „Trnkova Zahrada 2“, kterou pro projekt „Plzeň 2015 – Evropské město kultury“ chystají Trnkův syn Jan a vnuk Matyáš. 

A protože festival dokonce není jenom o kultuře, je důležité zmínit, že v bufetu na parkovišti u Hradecké brány mají kapří hranolky skoro stejně dobré, ale bratru o 150 korun levnější, než ve vyhlášené restauraci Šupina (kde je beztak pořád narváno). Anifilm v Třeboni zkrátka dokázal během víkendu uspokojit všechny naše kulturní i jiné potřeby, a tak se tam za rok s chutí vydáme znovu. 

13.5.2014 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout