Takže si pod „retro“ v názvu tohoto článku musíme domyslet Londýn šedesátých let. Přesto je však něco, co opodstatňuje tento pojem, který může mít tolik různých obsahů – retro je především atmosféra, kterou všechny dané výše vyjmenované věci vytváří. A v tomhle ohledu je snímek dánské režisérky Lone Scherfig „Škola života“ to nejlepší, co nám současná retro vlna může nabídnout.

Již zmíněný Londýn šedesátých let je totiž na plátně nostalgickou atmosférou doslova nabitý – od školních uniforem školaček přes zařízení bytů po celé barevné ladění filmu. Hlavní nositelkou školní uniformy je šestnáctiletá Jenny, chytrá, nadaná a zvídavá studentka dívčí střední školy. Během tělocviku si tajně dává s kamarádkami cigaretu, po škole s nimi pak v kavárně diskutuje o existencialismu, ale celkově je to hodná holka, která se chystá splnit sen svých rodičů i učitelů a upíná všechny své síly, sny i naděje k přijetí na prestižní Oxfordskou univerzitu.

Do jejího poklidného světa však najednou vstoupí nečekané zpestření v podobě Davida – sympaťáka sice o pár let staršího, ale pohledného a charismatického. „Velký svět“ ze kterého David přichází, je světem jazzových koncertů, noblesních restaurací, výstav a aukcí a Jenny je jím zcela okouzlena a pohlcena. Logicky tak začne přehodnocovat všechny své dosavadní cíle...a nakonec se nutně ocitne na oné pověstné životní křižovatce a musí se rozhodnout, zda se vzdá všeho, o co dosud usilovala a s Davidem odejde do onoho velkého světa navždy. Že to s romancemi protřelých charismatických světáků a naivních školaček nebývá tak jednoduché a k happy endu většinou vede cesta dlouhá a trnitá, to je celkem známá věc a divákovi celkem brzy začne být jasné, že David možná není tak úplně tím, kým se zdá být...

Jak vidno, příběh nepřináší nic objevného a silné stránky filmu spočívají v něčem jiném, Kromě oné již zmiňované skvěle vybudované atmosféry, která nezapomíná na žádný detail, je to především chytrý scénář, zpracoval spisovatel Nick Hornby na základě pamětí britské novinářky Lynn Barber. Podobný příběh musí být logicky založený především na dialozích a nutno poznamenat, že ani jeden ve filmu není banální nebo hloupý. Postavy jednají v souladu s tím co říkají a přesto umí překvapit, tempo filmu plyne pozvolna, ale ne příliš pomalu a na závěr vás předem očekávaná pointa stejně překvapí. Dalším obrovským plusem jsou herecké výkony.

Film stojí a padá s představitelkou Jenny Carey Mulligan, která doslova nesleze s plátna – a tento nelehký úkol zvládá bravurně. Její přerod z naivní puberťačky v inteligentní ženu na prahu dospělosti je naprosto uvěřitelný, přestože Carey už pár let není šestnáct. Nutno taky ovšem poznamenat, že má co hrát – postava Jenny je, jak už jsem zmínila, tahounem celého filmu a funguje to proto, že je to postava navýsost sympatická - hezká, ale ne marnivá, inteligentní, zvídavá a otevřená světu s plnou silou nevinného mládí...zkrátka živoucí postava, holka, jakých se ve vašem okolí možná pár vyskytuje a většinou stojí za to je poznat.

Peter Sarsgaard v roli Davida je Jenny důstojným protihráčem a charismatu má vskutku na rozdávání. Perfektní je i obsazení vedlejších rolí, překvapí Alfred Molina v pro něj docela netypické roli Jennyina otce, pro mě však byla třešničkou na dortu Rosamund Pike v roli přítelkyně Davidova parťáka. Blonďatou krasavici si možná budete pamatovat jako hlavní záporačku z bondovky Dnes neumírej nebo jako Jane Bennet z poslední verze Pýchy a předsudku, kde zazářila po boku Keiry Knightley. Roli hloupoučké, ale přesto přitažlivé Helen si zjevně střihla s gustem a chvílemi je skutečně neodolatelná.

Než jsem vyrazila do kina, přečetla jsem spoustu recenzí plných superlativů a možná proto nemohu tu svoji zakončit taky tak – asi jsem vlastně nakonec čekala víc. Škola života však nakonec není nic jiného než chytrá a milá romance a místy tak trochu pohádka. Ne že by to málo, naopak – je to dokonce jeden z nejlepších filmů, co jsem za poslední dobu viděla. Zázrak prostě nečekejte. Ale čekejte lidský příběh, na který budete rádi vzpomínat a nad kterým se možná i párkrát zamyslíte – otázka, zda tou nejefektivnější cestou za poznáním je prestižní univerzita nebo ona titulní škola života zůstává nezodpovězena.

A to je možná na celém filmu vlastně to nejlepší a je to důvod, proč je Jenny tak sympatická a proč si ji cílová skupina inteligentních divaček s dobrým vkusem, které mají rády romantiku, ale sentimentální slaďárny s Jennifer Lopez v hlavní roli je nudí, oblíbí – protože se v ní tak trochu najdou, když se vrátí o pár let zpátky. Protože to, k čemu Jenny na konci filmu dospěje, ony už dávno ví – totiž že žádná cesta není ta jediná nejlepší, žádný úspěch nebývá zadarmo a rozhoudnout se musí každý sám za sebe. A proto se rády podívají na to, jak to alespoň na plátně pro někoho relativně dobře dopadlo. A mají-li ony divačky partnery přimeřené jejich dobrému vkusu (pánové prominou), určitě se nemusí bát vzít je do kina s sebou. Staré dobré retro je prostě kvalita za rozumnou cenu.

1.5.2010 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout