Že režisér Michael Hoffman má slabost pro britské herce, nám naznačily již jeho předešlé filmy – Čas smyslnosti, The last station a především povedený Sen noci svatojánské, který se do divákova povědomí dostal ze zmiňované trojky asi nejvíce. Že má slabost pro britský humor, ukázala teprve novinka podpořena duem bratří Coenů, kteří se chopili adaptace originálního scénáře, a tím se postarali i o celý humbuk okolo filmu.

Michael Hoffman není „Allenovský“ typ režiséra, který by točil filmy jak na běžícím pase. Jeho poslední snímek z roku 2009 „The last station“ věnovaný životu Lva Tolstého sice obdržel dvě nominace na Oscara, ale většího ohlasu se mu v Evropě nedostalo. Po třech letech Hoffman, specialista na lehce nadprůměrná dramata, se odhodlal k velice odvážnému kroku – nejen že natočit komedii, nýbrž „přetočit“ typicky britskou komedii z roku 1966 a – co víc – obsadit novinku takovými velikány suchého smyslu pro humor jako Alan Rickman a Colin Firth (bez kterého se už pěknou desítku let neobejde žádný něco znamenající výrobek britského filmového průmyslu).

Příběh zamotaný jako mapa londýnského metra: správce umělecké sbírky Harry Dean (schválně, tipli byste jeho profesi bez přečtení synopse? Mně to upřímně činilo největší problém) se vydává s přítelem v letech – talentovaným malířem – do Texasu. To vše, aby našel divokou cowgirl P.J. Puznowski a udělal jí nabídku, kterou nebude moci odmítnout. Atraktivní P.J. má totiž hrát záhlavní roli v záludném plánu Deana, jak omotat kolem prstu jeho nesnesitelného šéfa. Dalšími figuranty jsou: falešný obraz Moneta, akademický malíř – ten samý přítel v letech – schopný vytvořit kopii kteréhokoliv mistrovského díla a… tým Japonců, jenž má vůči šéfovi jistě své (ačkoli prozatím nejasné) úmysly.

Nuž, je jasné, že Hoffman, který na hercích ve svých filmech nikdy „nešetřil“, i tentokrát vsadil především na zvučná jména. Cameron, která roli P.J. Puznowski dostala na úkor Sandře Bullock a Jennifer Aniston, se v této postavě našla. Je milé, že už kolikátá v řadě komediální role stále sedí stárnoucí hvězdě z Masky jako ulitá, a i přes vrásky v obličeji dokáže Cameron zahrát… v podstatě samu sebe, jen o desítku let mladší. V Gambitu zkouší rázný texaský přízvuk, který k její postavě drsňačky z amerického jihozápadu patří stejně jako moudra její bezpochyby mazané matky, které P.J. má ke každé životní situaci. O hereckých schopnostech Firtha a Rickmana není pochyb, jenomže druhý zmiňovaný je ve své roli mrzutého šéfa natolik věrohodně nesnesitelný a otravný, že nakonec budí zdání, že má film jen pro sebe, kde kombinací Snapea z Harryho Pottera a Harryho z Lásky nebeské zdolává další milník své kariéry. Zvláštní uznání zaslouží Newyorčan italského původu a Hoffmanův oblíbenec Stanley Tucci, jenž zde ztvárnil německého znalce umění s přehnaně promíchaným přízvukem a neméně přehnaným seběvědomím.

Sice si bratři Coenové pohráli se scénářem originálu, do kterého vnesli jasně rozpoznatelné elementy typické pro jejich filmy, ovšem k originálním Coenovkám má Gambit daleko.

Je ale poněkud nešťastné, že samotný příběh je slabší stránkou filmu. Sice si bratři Coenové pohráli se scénářem originálu, do kterého vnesli jasně rozpoznatelné elementy typické pro jejich filmy, ovšem k originálním Coenovkám má Gambit daleko. Film bezpochyby obsahuje několik napínavých scén (rovněž i nesnesitelně vtipných scén, které dostanou každého příznivce britského humoru), stejně tak mu nechybí ani překvapivé rozuzlení, jenomže kombinace všech těch povedených komponentů jaksi selhává. Máme vinit Coeny či Hoffmana? Jedno je jasné: přepracovaný scénář Gambitu, který se od roku 1966 dočkal mnoha filmových a divadelních zpracování, ležel u Coenů v šuplíku nějakých 15 let, než se ho chopil (evidentně nudící se) Hoffman. A tak ačkoli se režisér snažně pokoušel o zachování lehce retro atmosféry, ať už se jedná o prostředí anebo o staromódní chování protagonistů, vytvořil nakonec zcela průměrnou a divácky vděčnou oddechovku.

Abych se přiznala na rovinu, v průběhu psaní této recenze mé původní mírné nadšení z filmu poněkud opadlo. Zkrátka, ukázalo se, že Gambit je typickým příkladem snímku, který umí skvěle pobavit v tom konkrétním okamžiku, ovšem po uplynutí času si začneme uvědomovat, že v podstatě toho v paměti nezanechal vůbec nic. Až na Colina Firtha ve spodkách. :)

Kdy a kde dávají film: Gambit

22.3.2013 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout