V letech 2008 a 2009 uspořádali maďarští neonacisté několik násilných akcí proti Romům, při kterých dohromady zemřelo 6 lidí a několik dalších bylo zraněno. Pachatelé byli nakonec dopadeni pomocí testů DNA. Právě tuto kauzu si za předlohu pro svůj poslední film zvolil Bence Fliegauf, mezinárodní star současné maďarské kinematografie. Fliegauf (loni navštívil Prahu jako host Fresh Film Festu) byl až doposud znám především festivalovému publiku. U nás si možná odborníci povšimli jeho předchozího počinu „Lůno“ – objevila se v něm sice slavná Eva Green, ale v žádném případě se nejednalo o divácký film.

O tom se koneckonců nelze bavit ani v případě snímku „Je to jen vítr“. Tak, jak začíná, i nadále pozvolně plyne – sledujeme v něm jeden den v životě romské rodiny na maďarském venkově. Sledujeme matku v práci, dceru ve škole a syna za školou. S minimálním hudebním či jakýmkoliv zvukovým doprovodem, v pečlivě komponovaných záběrech ruční kamery a velmi, velmi pozvolném tempu. Divák se v narativní struktuře příběhu nemá čeho chytit, protože se v něm opravdu skoro vůbec nic neděje, zdánlivě nikam nesměřuje a závěrečných pět minut katarze tak přichází jako blesk z čistého nebe. Nedějovost ale režisér vyvažuje mrazivou atmosférou, která skrze veskrze obyčejné obrazy vytváří neustálý pocit ohrožení. Projíždějící auto, ozvěna kroků, šustění větru i významný pohled od kolemjdoucího v sobě nesou hrozbu a jak postavy na plátně, tak divák se nemohou rozhodnout, zda jsou jenom paranoidní nebo zda se skutečně něco děje. Ruční kamera bezprostřední pocit strachu a nejistoty ještě prohlubuje a výsledkem je hodina a půl místy nesnesitelného napětí, v níž je každá delší slovní výměna úlevou. Otázkou však je, jak moc se do sugestivní atmosféry budou chtít diváci ponořit.

Natočit film o rasismu a sociálním vyloučení podle skutečných událostí vyžaduje samo o sobě odvahu a natočit jej jako čistou „artovku“, na kterou se už z podstaty věci davy diváků nepohrnou vyžaduje ještě mnohem víc než to, především naprostou autorskou sebejistotu a urputnou touhu stát si nejen za tím, co chci říct, ale i jak to chci říct. A o to tu právě běží – totiž co vlastně Fliegaufův snímek komu řekne? Je to po filmařské stránce krystalicky, až dokonale čisté dílo s mnohovrstevnatým a palčivě aktuálním poselstvím, které ale pravděpodobně poputuje prázdnými kinosály. A v duších těch, kteří „nejsou rasisti, probůh, jen to ne, ale ty cikánský nemakačenka fakt rádi nemaj“ pravděpodobně nezanechá hlubší šrám. Je to těžké rozhodování – tleskat režisérovi za odvahu a tak vzácnou neústupnost? Nebo litovat, že místo klenotu pro čtenáře Cinepuru nenatočil raději přece jen o něco přístupnější agitku? Osobně se přikláním k první variantě – mimo jiné proto, že se cynicky domnívám, že latentní rasismus naší společnosti potřebuje ještě mnohem těžší kalibr, abychom si ho vůbec uvědomili, natož s ním něco udělali, odpusťte mi to moralizování. Ale po shlédnutí filmu „Je to jen vítr“ mi při sledování všech těch skrytě nenávistných projevů v českých médiích, která se ohánějí hlasem lidu a selským rozumem, běhá mráz po zádech ještě víc než předtím. Bence Fliegauf totiž natočil film o nás, o společnosti, ve které žijeme, kterou jsme si vytvořili – a máte-li na to žaludek, nezbývá vám než si připustit, že jeho film míří také na vás, na každého jednotlivce, který sice pušku na nikoho hned tak nevytáhne, ale i pouhým přihlížením nespravedlnosti dopouští, aby se podobné příběhy stávaly. A za to mu já osobně tleskám. Pokud máte ovšem dojem, že filmy jsou tu jen pro zábavu a odpočinek, kinu se při promítání snímku „Je to jen vítr“ vyhněte obloukem. Fliegauf totiž rozhodně nechce bavit – chce zasadit ránu vašemu svědomí. Pokud mu to dovolíte, vyjdete z kina poznamenaní a otřesení. Pokud ne, byly by to vyhozené peníze, za které se můžete dobře pobavit jinde. 

Kdy a kde dávají film: Je to jen vítr

10.10.2012 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout