Ve čtvrtek 20. listopadu v Divadle Horní Počernice rozhodně narváno nebylo, ba naopak, první řady obsadilo okolo 30 posluchačů. Tento malý počet však muzikanty nezaskočil, hráli od srdce, naplno, kapelník byl na konci celý zbrocený poctivým potem.

Jestli by nějaké slovo charakterizovalo tento večer přiléhavě, bylo by to slovo improvizace. Mário Bihári v roli nespoutaného hudebníka, který začne hrát určitou píseň, protože se mu zrovna chce, bez ohledu na to, jestli ji jeho spoluhráči ovládají, krásně reprezentuje romský životní styl, svobodu, důraz na momentální prožitek, vložení celého srdce. S touto polohou krásně kontrastuje (bez urážky) „styl gadžo“ – proboha, co budu dělat, tohle jsme si nedomluvili, jakou tóninu máš na mysli a co to vůbec hraješ bez odpočítání?!

Těžko říci, které situace byly předem domluvené a ve kterých byla skutečně nejistota a totální improvizace. Kontrast dvou světů – černého a bílého – se ale do hudebního večera promítal nehledě na tyto okolnosti.

Mário Bihári je ve svém vystupování zcela spontánní, mezi písněmi vypráví o potyčce v tramvaji, ortopedovi a zánětu šlach, slepeckou hůl má přitom složenou nahoře na klavíru, do kterého si ji na konci nešťastně zavře. „Já jsem dilina!“ komentuje se smíchem svou chybu na začátku písničky.

Ve svých písních vypráví o lásce, líčí úsměvné příběhy ze života, v instrumentálkách zase využívá bohatý romský temperament při nekonečném zrychlování tempa, člověk by vyskočil ze sedačky a dal se do tance! (Na poslech téhle muziky jsou divadelní sedačky asi nedobrou volbou :-) ) Tenhle frajer vpravdě dokáže dojmout k slzám i roztancovat do roztrhání těla…

21.11.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout