Dokumentaristka Adéla Komrzý: Z natáčení s paliativním týmem jsem si odnášela naději

Dokumentaristka Adéla Komrzý: Z natáčení s paliativním týmem jsem si odnášela naději 

V současnosti plné inovativních léků a zvětšujících se možností oddalování smrti se naskýtá otázka, co kvalitní život vlastně znamená. Dokumentaristka Adéla Komrzý ve svém druhém celovečerním počinu Jednotka intenzivního života zachytila práci pilotního týmu paliatrů v pražské nemocnici. Snímek vstoupí 2. září do kin.

Za jakých okolností jste se seznámila s lékaři Ondřejem a Kateřinou, kterým jste v dokumentu dala největší prostor?

K samotnému tématu jsem se dostala skrze osobní, velmi negativní zkušenost, kdy mému blízkému umíral v nemocnici sourozenec. Pátrala jsem po tom, jak je možné, že v nemocnicích, kde odchází šedesát až sedmdesát procent společnosti nejen v Česku, ale v celém západním světě, nejsou nastaveny důstojnější podmínky.

Dostal se ke mně rozhovor se zakladatelem Centra paliativní péče Martinem Loučkou, ve kterém vysvětloval, co tento termín vůbec znamená. V tu dobu jsem to pořádně ani nevěděla. Tito lékaři se zabývají kvalitou života člověka se závažným onemocněním, která pro každého představuje něco jiného, k čemuž se používá komunikace, jediný nástroj paliatrů, v níž se zdokonalují. Nestarají se jen o pacientovo tělo, ale o jeho celkové potřeby, nejen o umírnění symptomů nemoci.

Zmínila jsem se před ním o záměru vytvořit na toto téma film, načež mě seznámil s lékaři Ondřejem Kopeckým a Kateřinou Rusinovou ze Všeobecné fakultní nemocnice, kteří zrovna zakládali paliativní tým. Setkali jsme se a téměř okamžitě se shodli na natočení dokumentu. Dlouho jsem oddělení navštěvovala bez kamery, než jsme si na sebe zvykli a přistoupili k realizaci.

Liší se práce paliatrů v nemocnici od hospicových zařízení?

Paliativní péče v rámci nemocnic vstupuje do činnosti dalších oddělení. Není tu ale jen pro člověka, který by byl v opravdu posledních momentech, ale už daleko dříve. Paliatři hledají, co naplněný život pro konkrétního pacienta i jeho rodinu znamená, a pomáhají jej uskutečnit.

Jak jste si nastavila etické hranice při zaznamenávání pacientů a jejich nejbližších?

Hned na začátku jsem si napsala osobní dopis směřovaný pacientům, v němž jsem jim nastínila, jak budu při natáčení i střihu postupovat. Popsala jsem, jak se budu při svém nejlepším svědomí a uvážení snažit jejich obraz nezkreslit nebo nezneužít. Všichni zaznamenaní se vědomě rozhodli se projektu zúčastnit.

Do jaké míry vás ovlivnilo dění, jehož jste byla u pacientů svědkem?

Natáčení bylo velice emocionální. Zpravidla jsme byli přítomní se dvěma kolegy, někdy jsem však zastupovala zvukaře a byla na místě pouze s kameramanem. Mým cílem bylo štáb co nejvíce zmenšit, abychom lékařům nepřekáželi a zůstali nenápadní.

Přišly momenty, kdy se mě rozhovory citelně dotýkaly a byla jsem dojatá. Hodně jsem si však tyto věci prožívala přímo tam a z natáčení si odnášela spíše pozitivní doznění toho, u čeho jsem mohla být. Věděla jsem, že o pacienty a jejich příbuzné je dobře postaráno právě díky zúčastněným lékařům, což mě udržovalo v naději.

Rozhovor je součástí pětatřicáté epizody podcastu KulTýden, která je k poslechu níže. 

Adéla Komrzý (uprostřed) s lékaři Ondřejem Kopeckým a Kateřinou Rusinovou. Foto: Nutprodukce

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Rozhovory

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!