Již před začátkem představení se ze zavřeného sálu ozývaly tajemné zvuky připomínající svist bouře, které diváky lákaly dovnitř a zároveň je i trochu děsily. Předznamenávaly tak avizované téma inscenace – v dnešní společnosti tak často tabuizované smrti a nejrůznějších představ o ní.

Vzápětí byl již divák vtažen do situace mladé umírající ženy (Magdaléna Borová), která se vyrovnává se svou smrtelností a prochází fázemi smutku, které již v roce 1969 popsala americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová. “Proč já? To není fér. Proč se to děje zrovna mně? Já se přece cítím dobře. Musí to být omyl. Kdo za to může? Prosím, ať to nejsem já. Ať je to někdo jiný. Třeba vy.”

Koncové světlo. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

Na pódiu se vzápětí objevuje Sbor průvodců (Jindřiška Dudziaková, Matyáš Řezníček a Saša Rašilov), kteří ženu přenáší do světa na pomezí snu a smrti, ve kterém bude prožívat představy různých národů a myslitelů o konci či naopak nekonečnosti a cyklické obnově života. 

Zajímavým nápadem a prvkem celého představení jsou i jakási intermezza v ději ve formě “meditačních kazet” obracejících se na diváky. To první leckomu připomnělo techniky autogenního tréninku, který navozuje tělesné stavy vedoucí k relaxaci. 

Koncové světlo. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

Po klasických slovech typu: “Uvolni se, pohodlně se opři, nech své tělo spočinout v měkkém koženkovém křesle”, však přišlo poměrně sugestivní a děsivé: “Teď je tu znamení … to čemu se říká smrt. Jsi mrtev, jsi mrtva, jsi mrtvo.”  Nutno dodat, že velmi povedený autentický a vemlouvavý přednes i doprovodná hudba v podání Mojmíra Měchury v mnišské kutně znějí na pódiu živě.

Velmi slibný začátek, který i přes vážné téma svou interaktivností diváky do děje opravdu vtáhl, však bohužel v dalších částech představení nepokračoval. Namísto toho se diváci ocitli na další hodinu a půl ve zmateném snu o dávných mýtech a představách indiánů, jejichž ztvárnění však ani zdaleka nenaplnilo jejich možný potenciál a skutečné poselství, i v poněkud pokřivené současnosti. 

Koncové světlo. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

Zabití indiánského Modrého muže lahví od Coca-Coly tak diváky nechávalo dosti chladnými, stejně jako nesmyslné skoky do přítomnosti, v níž se mohli stát svědky psychedelického tanečního třeštění, rozhovoru bezdomovců, parafrází Malého (petrolejového) prince nebo proměny Saši Rašilova v obrovského obtloustlého červa chystajícího se rituálně prznit mladou pannu, aby se podle představ současného íránského filozofa Rezy Negarestaniho oba mohli stát ropou představující oživlou vnímající bytost s vlastní vůlí. 

Inscenace nejde daleko ani pro sprostá slova, která zde ale, stejně jako mnoho dalších prvků, působí naprosto samoúčelně a zbytečně, jako by se jen tvůrci snažili ještě nějakým dalším způsobem probudit diváky z apatie. A to je škoda. Mnohem lépe se jim to totiž dařilo pomocí častých laserových paprsků, hlasitých zvuků, stroboskopu či hořícího ropného jezírka na pódiu (scéna Matěj Sýkora).

Koncové světlo. Foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla

I přes množství nastudovaných teorií a názorů, mezi nimiž nechyběla Tibetská kniha mrtvých, Danteho Peklo, knihy Raymonda Moodyho či vize indiánských šamanů, tak představení víc než cokoliv jiného působí jako parodie na jednotlivé koncepty a představy a divák si stále častěji musí klást rozpačitou otázku, zda je to myšleno vážně a jak to vlastně všechno souvisí s avizovaným tématem smrti.

Úvodní foto: Patrik Borecký, archiv Národního divadla 

3.3.2020 | Andrea Morkusová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout