Jiskřící Zrní okupovalo olomoucký Tibet

Jiskřící Zrní okupovalo olomoucký Tibet85%

Na místo činu, do Jazz Tibet Clubu, přicházíme ve středu večer půl hodiny před oficiálním začátkem. Hned u vstupu nás vítá milé duo a ptá se, na jaké jméno jsme si opatřili lístek. „Gavendová, na začátku s G, ne K,“ pomáhám chlapci s úsměvem pátrat v seznamu. Na oplátku dostávám na zápěstí razítko ve tvaru podivné mandaly/vločky/čehosi a směruji k baru. Členové kapely Zrní se na koncert připravují po svém, v jednom z barových boxů mezi sebou živě konverzují. Řada na pivo je krátká, a tak se po chvíli s Chomoutem v ruce vydávám lovit místo. To nejlepší je samozřejmě na nejvyšším schodu – nelepší výhled, nejlepší zvuk.

V životě jsem neviděla tolik chlapů v pruhovaném tričku na tak malém prostoru,“ komentuje slečna sedící opodál po důkladné analýze složení publika. A má pravdu, koncentrace proužků, vílích slečen či celkově éterických bytostí je vskutku vysoká. Parket se postupně plní k prasknutí, řada u baru se rozrůstá a pár míst k sezení už je pryč dávno. Po osmé hodině se konečně rozhýbává i pódium, které doteď obýval jen neonový Hrdina. Pětice plná energie si získává uši i oči všech přítomných už od prvních tónů. Pak přijde na řadu přijde Igor Pelech, zvedají se ruce snad každého druhého tanečníka, vzduch houstne potem a všichni zpívají „čichám tedy jsem, když zapadá slunce“. Otevřít okno a vpustit do sálu mrazivý vzduch je nejlepší nápad.

Kromě osvědčených klasik ze Soundtracku ke konci světa i posledního Jiskřícího alba dojde také na zbrusu nové písně z připravované desky, do olomouckého setlistu se vlezly celkem čtyři. Některým se dostává vlažnějšího přijetí, ale jejich kvalitu pravděpodobně oceníme až časem a důkladným poslechem. I z hozených vlaštovek je ale znát, že styl čtyřech Honzů a jednoho Ondřeje se opět vyvinul a posunul dál.

Houslista Jan Fišer, celou dobu jako ve snech, rozezní svůj nástroj, a když se ozve charakteristická melodie Hýkala, také poslední sedící se vydávají směrem k parketu, kde už skoro není ke hnutí. I tak to stojí za to. Jan Unger hypnotizuje každou tvář nejen svým mistrným zpěvem, ale také mimikou a pohyby.

Celý Jazz Tibet Club tleská a jásá. Ví proč, chce přídavek, chce Jiskřící Raketu Toto. „Zatímco spíš, celá posádka čeká na tvý povely,“ šeptá uhrančivý Unger do mikrofonu se vší něhou světa a nikdo ani nedutá. Půlka očí je zavřených, moře hlav se vlní v rytmu sem a tam. Konec písně graduje, lidé znovu ožívají. „Tohle bylo fakt užitý,“ svěřuje se chlapec s kloboukem, jehož jsme myslím právem překřtili na Indianu Jonese, když si venku zapaluje cigaretu. Zrní jsou sázka na jistotu. Víš, že večer s nimi vždycky dobře dopadne a budeš jejich alba zase chvíli poslouchat ve smyčce.

Foto: zrni.cz

Názor informuji.cz: 85%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci: ,

Místo konání: Jazz Tibet Club

Jazzová sekce

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!