ROZHOVOR: Čím víc se snažím, tím ženské duši rozumím míň, říká režisér nové komedie Přes prsty Petr Kolečko

ROZHOVOR: Čím víc se snažím, tím ženské duši rozumím míň, říká režisér nové komedie Přes prsty Petr Kolečko 

Petr Kolečko je úspěšný český scénárista. Na svém kontě má scénáře k filmům a seriálům jako Zakázané uvolnění, Okresní přebor, Masaryk a Most!. Tentokrát si poprvé zkusil svůj scénář i zrežírovat. Výsledek, nová česká romantická komedie Přes prsty, vypráví o dvou beach volejbalistkách, jejichž životy se točí kolem sítě, ale i lásky a vztahů.

Komedie Přes prsty se odehrává v prostředí beach volejbalových hřišť a světa dvou hlavních postav, sportovkyň Lindy ztvárněné herečkou Petrou Hřebíčkovou, a Pavly, kterou hraje Denisa Nesvačilová. Volejbalové i soukromé parťačky se připravují na mistrovství Evropy, do cesty jim však padají překážky vyvolané hlavně komplikovanými vztahy s muži.

Nejvíc situaci zašmodrchá starší a svérázný správce hřiště Jíra (Jiří Langmajer), jehož minulost se postupně volejbalistkám odhaluje a už tak problematické vztahy dívek pěkně komplikuje. Film je ale i plný přímočarého humoru a vše končí... to už vám prozrazovat nebudeme. Raději přinášíme krátký rozhovor s Petrem Kolečkem, scenáristou i režisérem filmu.

Co pro vás jakožto začínajícího režiséra bylo největší výzvou?

Vlastně skoro všechno. Natáčení bylo hodně fyzicky náročné, taky jsem samozřejmě u spousty věcí vůbec nevěděl, jak se dělají. Udělal jsem to proto tak, že jsem se zejména na technických postech obklopil lidmi, které znám z předchozích projektů: třeba filmového architekta dělal zkušený a úspěšný Milan Býček a kameramana Petr Bednář, kterého jsem znal z Okresního přeboru. Hodně věcí dělal taky asistent režie a pomáhali mi i samotní herci, Jirka Langmajer i Petra Hřebíčková. Když ale je potřeba něco rozhodnout, nikdo vám už nepomůže. To bylo celkem stresující. 

Pak jsem se už přece jenom lépe cítil ve střižně, to je víc dramaturgická práce a je to nějak bližší tvorbě scénářů.

Myslíte tedy, že v režírování budete pokračovat?

Tak leda že by se sešlo více věcí. Přes prsty by muselo dopadnout uspokojivě, hlavně co se týká diváckého přijetí. Rozhodně se do toho nikdy nebudu nějak cpát. Musel bych taky věřit tomu, že to je pro ten daný projekt nejlepší řešení. Kdybych věděl, že někde po Praze chodí někdo, kdo to udělá líp, nešel bych do toho. Taky by to musela chtít strana producentská, já sám asi nikdy nebudu obcházet grantové komise, aby mi sháněli peníze na mé režírování.

Bavilo vás režírování filmu?

(Smích) Ale jo, bavilo. Člověk se o té látce hlavně dozví něco jiného, myslím, že je to výborná zkušenost i pro práci scenáristy. Když člověk vidí, jak věci občas v reálu nefungují, pochopí, proč se žádný scénář nedělá na place jedna ku jedné. Nikdy to nefunguje přesně podle představ, záleží na lokaci a dalších podmínkách. Myslím, že zkušenost s režírováním určitě využiju.

Jak vás vůbec napadlo napsat tento scénář?

Na začátku byla možnost točit plážový volejbal. Pak jsme se domluvili na spolupráci s Jirkou Langmajerem. Jeho postava je částečně autobiografická, i když to zní dost divoce. Je to chlap, který toho hodně v životě podělá, třeba s těma buchtama, a teď může dostat druhou šanci. Sám jsem toho v minulosti hodně podělal, snažím se to napravit. Teď mi to docela i jde, mám takové světlé období. 

Proč film vznikal v koprodukci se slovenskou televizí a mnohé postavy jsou Slováci?

Já jsem tam dělal na podzim jeden seriál a obecně máme velmi dobré vztahy s JOJkou. Teď pracuju i na dalším jejich seriálu. Je to jeden ze silných podmotorů Přes prsty. Hrají tam i slovenští herci, se kterými já vždycky rád pracuju. Navíc to, že je někdo Slovák, v tom filmu vždycky samo o sobě něco znamená. Jejich nátura je malinko jiná od té naší. Při práci se slovenskými herci je tam větší tolerance k patosu, větší schopnost říct něco na plný koule. My Češi jsme zato větší ironizátoři, máme silnější a inteligentnější humor, ale co se týče emocí a přímočarosti, v tom tak dobří nejsme.

V Přes prsty jsem se nicméně pokusil o přímočarost. V českých filmech se podle mě hodně schováváme za ironii a postavy málokdy říkají věci napřímo, aby pak režisér nebyl obviněn z trapnosti. Znám to z divadla, kde jsem začínal, tam to bylo úplně extrémní. Souvisí to ale určitě i se stranou diváků, Slováci mají jinou náturu i u přijetí filmů. Zase z divadla si pamatuju, že když jsme přijeli třeba na nějaký slovenský festival, nikdo tam moc nerozuměl tomu, co děláme, a obráceně. Takže se snažíme se touto spolupráci vzájemně obohatit. 

Jaké hlavní poselství podle vás film má?

Je to o lásce, o tom, že lidi dělají chyby, ale vždycky je nějaká naděje. O tom je třeba i spojení s pískem ve filmu, není potřeba brát věci tak fatálně vážně, všechno se dá nějak řešit nebo zahrabat do písku.

Pak je tam určitě podtéma ženského přátelství, kterým jsem se hodně chtěl zabývat. Celý život se totiž snažím porozumět ženské duši. A vždycky, když si připadám, že dělám krok dopředu, rychle mě to zase hodí zpátky. Čím víc se o to s přibývajícími lety snažím, tím ženské duši rozumím míň. Ve filmu jsem se snažil nějak zúročit své poznatky.

Foto: ČSFD

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Rozhovory

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!