Slunce brzy zapadne a v Hyde Parku čeká na hudební zážitek s The Cure pořádný dav fanoušků. Jako vždy svérázně namalovaný a učesaný Robert Smith se čtyřmi spoluhráči vtrhnou na pódium a spustí Plainsong. Těžký zvuk syntezátoru a melodická basa ovládaná skvěle Simonem Gallupem, po Smithovi nejdéle působícím členem kapely, rozvlní atmosféru krásného letního večera na otevřeném prostoru v Londýně.

Robert Smith zpívá i ve svých šedesáti letech hodně podobně, jako známe z nahrávek The Cure. Každou píseň prožívá slovo od slova, často i gestem naznačí, o čem se textu zrovna zmiňuje. Kromě procítěného zpěvu hraje taky na kytaru. Vystřídá jich během dvouhodinového vystoupení vícero – na pár z nich má nápisy jako „It can never be the same“ nebo, speciálně pro tento výroční koncert, „1978-2018“. Na všech má na horní straně taháčky s texty.

Většinu energie však investuje právě do zpěvu, mezi písněmi párkrát něco řekne. Třeba jak je pro něj těžké neproměnit se v prach nebo jak je zvláštní, že kdybyste se ho před čtyřiceti lety zeptali, kde se za ty desítky let vidí, odpověděl by asi dost jinak, než jak se skutečnost vyvinula.

Písničky The Cure nejsou většinou nijak složité, často jsou postavené na jednom riffu. Jejich síla dlí spíš ve Smithově podání, v chytlavé melodii či riffu. Vícehlasy, které občas známe z nahrávek, na koncertu chybí. V druhé části koncertu blok méně známých písní splýval v jeden nekonečný celek a koncert ztratil trochu ze své počáteční síly. Některé písně jsou více psychedelické a filmové záběry je podtrhují rozmazáním.

Sólový kytarista Reeves Gabrels se tváří neutrálně, ale hraje perfektně – na klasickou, ale i dvanáctistrunnou kytaru. A klávesák Roger O’Donnell u hraní na multifunkční nástroj utváří i příjemnou atmosféru svými vřelými úsměvy. Bubeník si koncert nejvíce odedře, je vidět, jak se soustředí a do bubnování dává všechno. Výsledek je skvělý.

Kamera však nejvíce snímá výraz Roberta Smithe. Vidíme diváky z jeho pohledu a můžeme tak být s ním i ostatními na pódiu. Krásné světlo zapadajícího slunce filmu dodává kouzelnou barvu. To pak ale, po psychedelické If Only We Could Sleep, zapadne a koncert se změní v temnější, ale i energičtější večírek. V prvních dvou třetinách koncertu nechybí ani známější písně jako Lovesong a taneční Play for Today či A Forest.

Po neustávajícím potlesku následuje přídavek. Ten je složený netradičně z celých deseti skladeb, tvoří tak spíš závěrečnou třetinu. Zahrnuje i Lullaby, nesmrtelnou Friday I’m in Love a Boys Don’t Cry. Fanoušci jsou spokojeni. Jak ti v Hyde Parku, tak ti v kině, kteří sice nestrávili něco před dvě hodiny s živými The Cure, ale pocit si odnášejí podobný. Viděli navíc scény z různých úhlů pohledu, měli zajištěný perfektní zvuk i pohodlí kina. Záleží pak, co člověk upřednostňuje. Vidět The Cure z jednoho pohledu uvnitř davu nebo jen zprostředkovaně, ale skvěle, na plátně.

Foto: Independent.co.uk

15.7.2019 | Eva Ticháková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout