Estas Tonne přijel do Prahy v rámci svého Integration Tour 2019. Že to nebude jen tak ledajaký koncert, bylo jasné už v předsálí Hybernie, kde jste mohli od 18 hodin navštívit malý market s prodejem knih, vonných tyčinek, šperků, hudebních nástrojů, cédéček i pestrého občerstvení. Další překvapení přišlo se vstupem do sálu - místo prvních sedmi řad klasického divadelního hlediště se objevil taneční parket a místa na stání.

Nevím, co vás sem přivedlo, asi život.

Na poměrně prázdném pódiu byly připraveny pouze dvě kytary, monitory, automatický fotoaparát a malá plyšová opička. Že ta vám k ostatnímu vybavení nesedí? Nevadí. “Opice je symbolem dětství a spontánnosti”, vysvětlil Estas v závěru večera. Třetí kytaru si přinesl s sebou a během dvě a půl hodiny trvajícího koncertu ji téměř nepustil z ruky. Jeho výdrž byla až neuvěřitelná - neodpočinul si, nenapil se a jedinou jeho pauzou bylo pár vteřin na doladění kytary před další skladbou.

I když při vstupu na jeviště působil jako osamělý muž zdánlivě se ztrácející před zcela vyprodaným sálem, stačilo několik prvních tónu, aby si své publikum podmanil. Atmosféru dokreslovala nezbytná vonná tyčinka zasunutá za struny kytary a oblaka modře nasvícené mlhy vytvářející dojem tajemného prostoru, z něhož vystupovala jen nasvícená postava sedícího hudebníka.

Hned první skladba rozezněla sál virtuózním kytarovým číslem se španělskými rytmy plynule přecházejícími do klidnějších částí, aby se pak vzápětí znovu rozezvučila naplno a měnila se v plynulých vlnách. Estasovy hbité prsty neúnavně rozeznívaly struny a kytara zněla vskutku magicky. Skladby místy doprovázela i zvukařská práce - padající kapky vody, temné hučení, či zpěv ptáků.

Mnohdy bylo vlastně těžké říci, kdy jedna skladba končí a druhá začíná. Proud hudby přerušovalo jen ono drobné doladění kytary, výjimkou nebyly skladby trvající půl hodiny i více. A ani potlesk se v průběhu koncertu nekonal - všichni shodně vytušili, že by jím tak nějak zrušili kouzlo a atmosféru chvíle.

Kontemplace ve svém vnitřním vesmíru.

Po nějaké době se člověku chtělo zavřít oči a jen poslouchat, nechat se unášet silnou meditativní hudbou a prostě být… To však neznamenalo, že by koncert neměl občas i pořádné grády. V některých pasážích hrál Estas tak enegicky, až mu dlouhé vlasy létaly všude kolem hlavy, v jiných čekalo zcela ztichlé publikum na každý jeho tón.

S měnící se hudbou se měnilo i chování a pocity stojících diváků, kteří se střídavě pohupovali do rytmu, tančili, či si naopak sedali na zem, podle své momentální nálady a temperamentu hudby. Zatímco první polovina koncertu byla spíše o skvěle zahraných skladbách, ta druhá byla o vnímání a prožitku. Publikum se stále více a více nořilo do melodie a tónů a posléze i samo do sebe. Přišel i zpěv, který se nesl do mlhy a svou ozvěnou připomínal nápěvy starých indiánských šamanů. Překvapením bylo několik rodin s malými dětmi, na které hudba působila až neuvěřitelně uklidňujícím dojmem - sem tam od nich zazníval jen nakažlivý smích a dětské žvatlání.

Kam zařadit tento styl hudby? Těžko říci… bezpochyby se inspiruje hudbou a tradicemi mnoha národů světa i hudbou současnou. Ale záleží na tom vůbec? To nejdůležitější na hudbě Estase Tonne byl prožitek a emoce, které vyvolala. A ty budou v posluchačích doznívat ještě dlouho.

Na konci sklidil Estas bílé květiny, široký úsměv publika a bouřlivé ovace ve stoje, které nebraly a nebraly konce…. “Čemu vlastně tleskáte? Nemusíte to vědět, ale je důležité si to užít”, rozloučil se Tonne.

Estas Tonne. Foto: geridagys photography, Facebook Estas Tonne

7.3.2019 | Andrea Morkusová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout