Od 10. února 2011 v Národním divadle

Inscenování hry všeobecně známé, na tisíc způsobů zpracované a přetvářené může pro režiséra znamenat jak nesmírnou tvůrčí svobodu, co se týče interpretace díla, tak i cestu do pekel, pokud se nechá touto svobodou zahltit a svést z cesty. Zkrocení zlé ženy patří k nejoblíbenějším Shakespearovým komediím a dokáže vzít za srdce i přesto, že z dnešního úhlu pohledu rozhodně není genderově korektní. Vždyť vzpurná a hubatá Kateřina, která se nejdřív za žádnou cenu nechce vdát (také proto, že pak by se konečně mohla provdat i její mladší sestra Bianca) a vychutnává si svou pověst líté saně, je na konci hry důmyslně zkrocena manželem Petruchiem. Stává se z ní poslušná a pokorná ženuška, jež neváhá před všemi demonstrovat naprostou oddanost „svému králi, knížeti a pánu“ v emotivním monologu, který zakončí políbením jeho ruky. Ale co když to takhle tak docela není?

Zde se dostáváme k ústřednímu bodu celé hry – a před ním leží otázka: byla Kateřina skutečně zkrocena, nebo je celý její proslov tak trochu ironií, či dokonce oslavou ženy, která ví své, dokázala si zachovat důstojnost a vlastně je to ona, kdo zvítězil? Můžeme se už jen dohadovat, jak to vlastně autor myslel. Všichni si asi dovedeme představit, jaké bylo postavení žen v Shakespearově době, jaké chování se od nich vyžadovalo. Ale na druhou stranu by bylo od dramatika minimálně neprozíravé, kdyby odsoudil k totálnímu pokoření postavu, jako je Kateřina – vždyť je svým ostrovtipem, výmluvností a živelností vyloženě předurčena k tomu získat si přízeň diváků. Postava, jíž drží publikum palce, by měla (zejména v Shakespearově komedii) doznat nějakého zadostiučinění.

V inscenaci režiséra Martina Čičváka, který už pro Národní divadlo připravil mj. Kupce benátského, je právě pojetí zkrocení jako takového to nejproblematičtější. Nevhodně je však uchopena prakticky celá hra. Kateřina ztělesněná Pavlou Beretovou (alternuje Lucie Žáčková) je hysterická, až brutální (zejména v chování k sestře), co chvíli vydává neartikulované skřeky, snad v zoufalé snaze působit „zlým“ dojmem, nikdy není brilantně výřečná a vtipně dráždivá, za to téměř vždy se zdá být na pokraji nervového kolapsu. Petruchio (Igor Bareš), prohnaný cynik, který si vzal Kateřinu jen a pouze pro peníze, ale za celou dobu neukáže svou světlou stránku, si manželku krutě podrobuje a nemá s ní slitování. Jeho choť proto končí jako zdeptaná chudinka, jež svůj finální monolog pronáší roztřeseným, plačtivým hlasem, zatímco Petruchio flirtuje s jinou ženskou postavou.  Na samý závěr sice režisér vložil jakési Kateřinino „dupnutí“, poslední pokus ukázat, že se tak docela nevzdala, po všech těch strastech a nářcích to už ale příliš nezapůsobí.

Co Shakespeare zřejmě zamýšlel jako oboustranné vítězství s puncem osudovosti – dvě vyhraněné osobnosti, Kateřina a Petruchio, se nejprve nemohou snést, aby po řadě společných peripetií zjistili, že se k sobě bezvadně hodí a zavládne mezi nimi vzájemný respekt – je v Čičvákově inscenaci oboustrannou prohrou.

Bohužel ani další postavy neokouzlí – už proto, že se jich na jevišti najednou pohybuje až moc a často nesmyslně a zmateně. Kostýmy se historicky pnou od renesance, přes dvacátá léta, po současnost rovněž bez zjevného důvodu. Hudba děj vhodně nedoplňuje a někdy je až obtěžující. Herci se velice snaží, ale v tomto pojetí ani slapstickový humor nefunguje.

Zkrocení zlé ženy ostře kontrastuje například s vynikající (téměř se chce říct dechberoucí) inscenací jiné Shakespearovy klasiky Richard III., která je již pět let v repertoáru Stavovského divadla. Toto uvedení je důkazem režisérské, dramaturgické i herecké brilance a všem milovníkům Shakespeara (a divadla obecně) je lze jen doporučit.

I genialita alžbětinského dramatika může být překonána nešťastným uchopením jeho díla. Doufejme jen, že ti, pro něž je toto Zkrocení zlé ženy prvním setkáním s Shakespearem, budou mít chuť dát mu ještě jednu šanci.

25.3.2011 | Anna Suková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout