Komediálně laděná hra s původním názvem Memoir vzešla z dílny americko-kanadského dramatika Johna Murrella v roce 1977. Text byl autorem v průběhu několikrát přepisován a Divadlo Kalich uvedlo poslední verzi originálu v překladu režisérky Alice Nellis. Jedná se ve své podstatě o komorně laděný příběh vystaven hned na vícenásobných kontrastech a zrcadlení.

Přítomnost se zde prolíná s minulostí, odlehčený humor kráčí ruka v ruce se satirou, chvílemi se mísí s jemně nahořklou tragikou, v radosti se současně zrcadlí i bolest, zralé staří bilancuje vedle perspektivního mládí, upjatost se střetává s uvolněnou spontaneitou. Doslova jako v rytmu temperamentního tanga balancuje v jednom okamžiku současně hned na obou protipólech.

Retrospektivní nádech děje podtrhává sepisování memoárů, vzpomínek herečky, již kdysi patřil svět, a to přímo jejím osobním tajemníkem a pomocníkem, upjatým Pitou. Ten se postupně stává společníkem a důvěrníkem této excentrické, živelné dámě, která ani přes svůj zdravotní handicap a pokročilý věk neztrácí nic na své proslulé grácií a energické nonšalanci.

Ve vzájemné interakci je právě Sarah tou, kdo usměrňuje a řídí nejenom společnou komunikaci, ale současně, svého zpočátku strnulého ošetřovatele a pomocníka v jedné osobě, formuje na první pohled k obrazu svému. Ve finále mu takto nepřímo pomáhá k nalezení svého pravého, autentického já, vymykajícího se veškerým konvencím a které je schopno těšit se ze života naplno, bez skrupulí. Naoko submisivní mladík pronikne svou vytrvalostí a trpělivostí pod, na první pohled nepřístupnou skořápku, na sklonku života bilancující citlivé duše, duše umělkyně i ženy, již kdysi stávala v září reflektorů a muži jí leželi u nohou.

Komorně laděný děj je založen na minimalistické scéně, účelně pracující se světlem a překvapivých zvratech, které dodávají monologickým úvahám stárnoucí herečky zvláštní kouzlo. Emoce, často nečekaně exponované, jsou kořením dodávajícím hře jedinečný šmrnc. Rezidence na ostrově u bretaňského pobřeží, kde se příběh odehrává, se v tomto zdánlivém mikrosvětě mění v komplexní universum, kde všude přítomné otazníky života a smrti, vyrovnávání se s vlastní smrtelností, prohrami i pády nabývají rázem na konkrétnosti, jsou přirozeně autentické a člověčí.  V závěru hry si Sarah a Oscar Wilde říkají: „Myslíte, že lidé, kteří budou žít po nás - vlastně už žijí - že ti lidé nové doby pochopí, co jsme byli zač, v co jsme doufali, co jsme chtěli dokázat? Že pochopí to naše radostné sobectví, radostnou nevědomost?”

Brilantně důvěryhodný tandem Janžurová a Orozovič je zárukou neopakovatelné podívané, rezonující ještě dlouho poté, co spadne opona.

26.12.2015 | Suzanne Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout