Alkohol, ženy a uzavřené prostředí obklopené azurovým oceánem – to vše probouzí půdy a vášně. Jako logický následek přichází četná zmizení, osobnostní krize a co teprve nevyjasněné vztahy z minula. Film má pomalý rozjezd a startuje v melancholickém duchu, kde plátno je okupováno černobílou. S prvním vystoupením cirkusu se barvy sice vrací na obrazovku, ale vytrácí se z života hlavních představitelů. Napětí se stupňuje, vášně se rozhořívají a vztahy se vyhrocují. Škoda, že se mi nepovedlo zůstat na debatu s režisérem, film s ambivalentním zakončením pro mě představoval jakousi moderní pohádku na dobrou noc, která nám v několika kapitolách (film je de facto rozdělen do kapitol) a ve zjednodušeně podobě vykreslí život, jaký je. Ostatně mýtický podtext byl přítomen v průběhu celého filmu. 

Už v sobotu odpoledne je zřejmé, že se Berlinale chýlí ke konci – novináři postupně mizí, pokladny se uzavírají a ulice se naplňují diváky. O víkendu je tu nespočet lidí – neděle je zde již několik desetiletí známá jako „den publika“, kdy se široké veřejnosti otevírají dveře do všech festivalových lokací. Šance získat lístek na nedělní promítání je mizivá – většina snímků je beznadějně vyprodána. Malickův King of the Cups není výjimkou. Holt si na tento hit budu muset počkat, až se dostane do české distribuce. Nicméně dnes mě čeká ještě jeden filmový zážitek – dokument Counting, který jsem zařadila na seznam svých „předvybraných“ filmů.

Mysteriózní synopse snímku, ve které se hovořilo o jakési cestě napříč světovými metropolemi plné koček a příběhů z lidských životů, zněla pro mě dost napínavě, abych dala tomuto dokumentu amerického režiséra Jama Cohena přednost před mým dalším favoritem – snímkem s lakonickým názvem „H.“. Ještě více mě přesvědčila recenze v místních festivalových novinách, která toho v podstatě o filmu neřekla moc, ale nalákat k jeho zhlédnutí i přece dokázala. Poučení do budoucna: nevěřit recenzím, které o filmu „neřeknou nic“. Zkrátka, jednalo se o pomalou procházku s kamerou v ruce, aneb „videoalbum mých zážitků ze světových měst“. Nemám ráda, když synopse lžou. V tomhle případě to byla lež přímo prvoplánová! Doteď přemítám, proč se hovořilo o kočkách (že by pořadatelé vsadili na známou formuli sociálních sítí, kde klíčem k srdci veřejnosti jsou roztomilá zvířátka, nebo doufali v hojnou návštěvnost ze strany „cat ladies“?) – těchto mazlíčků tam bylo jen pomálu. Hlavní roli zde obsadili holubi – není se čemu divit, když režisér zprostředkovával záběry z milionových měst. „Procházka světovými metropolemi“ – ale prosím vás, ve více než polovině z 15 „kapitol“ figuroval Cohenův domácí New York, v dalších pěti Moskva, tu a tam jsme zabloudili do Istanbulu. Možná bych na dlouhé záběry i měla náladu a dokázala je vnímat bez předsudků jako umělecký počin lenocha (možná souhlasíte, že dát kameru na stativ a pozorovat míjející lidi není velká věda), jen kdybych se na Counting nebývala musela dívat po desáté hodině večer.  Ale budiž, když už ne film, tak aspoň prostředí přepychového filmového paláce, který mi připomněl pražskou Lucernu a donutil k cestě do „západního“ Berlína, rozhodně stálo za vidění.

Ačkoliv poslední filmový zážitek v Berlíně mě ani zdaleka neohromil, Berlinale mě naprosto odrovnalo, stejně jako jednu z novinářek, jejíž slova jsem citovala před několika dny. Neskutečně vyčerpalo, to ano, ale také neskutečně nadchlo – nejenom nabídkou filmů, ale především nezapomenutelnou atmosférou, kterou nabízelo pro všechny diváky (a tím myslím skutečně VŠECHNY, nejenom ty z řad novinářů). Bylo vidět, že celý Berlín organicky pulzuje v rytmu zadaném festivalem. Je škoda, že tentokrát jsem neměla čas ani možnost na to, ponořit se hlouběji do filmového prostředí, které tu panovalo a zúčastnit se toho množství aktivit, které Berlinale nabízí – rozhovorů, tiskovek, uzavřených projekcí, veletrhů, výstav. Ale pochopit výrok fráze „žít filmem“ se mi podařilo na sto procent.

Pátek třináctého

Zdá se, že svoji dávku štěstí jsem si vybrala včera na íránském filmu – v pátek mě čekaly dvě menší festivalové tragédie.

Začne to tím, že zmeškám snímek Terrence Malicka, protože se zase nestihám přemístit na opačný konec města. Nevadí, uklidňují se v duchu – beztak nejsem velkým fanouškem Malickovy tvorby. Podvědomí mě ale nenechává v klidu – jednalo se o jeden z mých favorizovaných snímků na festivalu.

Ještě víc mě rozhněvá fakt, že Malickův Knight of Cups s Cate Blanchett a Christianem Balem v hlavních rolích jsem zmeškala kvůli španělské nudě nazývané El complejo de dinero (Money Complex). Ani se nestydím přiznat, že na pár minut jsem propadla do hlubokého spánku – jednalo se o snímek vskutku výjimečný. Výjimečný hlavně tím, jak dokázal při všem počátečním potenciálu být o „ničem“. Nejspíš jsem ale měla vědět do čeho jdu, už když jsem přečetla první větu synopse o „bohémských zběhlicích a rádoby revolucionářích“, kteří si popijí a recitují, předvádí se a pózují v prostředí idylické andaluské vísky. Zkrátka, na festival španělského filmu La Pelicula, který startuje příští týden v Praze, mě tento snímek dvakrát nenažhavil. Ale budiž, nějaké festivalové zklamání se dřív nebo později přihodit muselo. Je fajn, že se přihodilo dřív. 

Místo Malickovy dvouhodinovky mě čeká příjemné přítmí prostředí press centra, kterému jsem okamžitě začala přezdívat „antický chrám“ (pro pochopení souvislostí doporučuji se podívat do fotogalerie na Facebooku) a pokouším se o soustředění. To jde stěží – zdá se, že press centrum je místem setkání všeho druhu, kde si novináři raději povídají nežli píšou.

Uvažuji o dalších možnostech trávení odpoledne. Od Potsdamer Platz se vzdalovat nechci – v 18:00 mě v Berlinale Palastu čeká německý snímek o plánovaném atentátu na Hitlera Elser. Vydávám se na gurmánské toulky – je tu stále plno toho, co chci ochutnat. Volba padá na krémovou bramborovo-slaninovou polévku a poctivý Eclair se žloutkovým krémem. Nakonec skončím v dalším tiskovém centru situovaném do Grand Hyatt hotelu (takový místní Pupp), kde se dívám na tiskovku k japonskému filmu. Pozornost mě postupně opouští, neboť ani po 15 minutách nepobírám, o který snímek se jedná. Místo toho se zabývám sestavováním svého sobotního programu, jsem odhodlaná napravit svůj dnešní neúspěch. A to ještě netuším, že zklamání není konec.

To zjistím krátce před šestou, kdy vyrážím na film Elser. Tragédie nabírá přímo řeckých rozměrů – bohužel jsem si spletla místo konání, a snímek se promítá nikoliv v Berlinale Palastu, ale ve Friedrichstadtpalastu vzdáleném jak jinak než několik stanic metra. Sláva! Pátek třináctého se vskutku vyvedl. 

Čtvrtek, 12/2

Dnes jsem se na Berlinale dostala na kole, což je zde soudě dle počtu zaparkovaných bicyklů druhým nejpopulárnějším dopravním prostředkem. Jen kdybych s sebou nemusela tahat tu 400stránkovou bichli (čti: „katalog“), která mi přepravu značně komplikuje.

Do filmů se ponořuji hned ráno – v multiplexu Cinemaxx poblíž Potsdamer Platz. Jak jsem avizovala již včera, jedná se o americké indie Ned Riffle o mladíkovi, jenž se v den osmnáctin vydává na pátrání po svém otci, kterého chce... zabit. Vychovaný v přísně náboženské rodině, cílevědomý Ned se řídí dle zásad Bible, která ho všude doprovází a pomáhá překonat pokušení. V New Yorku se k němu přidává podivná intelektuálka s nepečlivě namalovanými červenými rty, a dobrodružství může začít. V úvodních scénách snímku mi nebylo zcela jasné, zda se dívám na béčkový thriller či na nějakou přeteatralizovanou parodii. Po několika minutách jsem si na tento svérázný styl víceméně zvykla a dokázala si film i užit. Příběh, který začínal „nikde“ a měl potenciál vyšumět do ztracena, nakonec dostal hlavu a patu a skvěle pobavil. Nejvíc mě oslovila nikoliv provokativní vycházející hvězda indie filmů Aubrey Plaza (známá například ze Scott Pilgrim proti zbytku světa), nýbrž Parker Posey v roli Nedovy milující matky odsouzené na doživotí a trávící „zbývající“ čas čtením tisícistránkových literárních děl, cvičením jógy a pokusy o psaní autobiografie.

Okolí Potsdamer Platz během Berlinale ožívá. Tisíce kavárniček, hospůdek, na dobu festivalu zaparkovaných foodtrucků všem návštěvníkům, ale také jen náhodným turistům nabízí nepřeberné množství alternativ. Je libo streetfood nebo jablečno-skořicové latte, stále populárnější „buny“ (mini-hamburgery) či muffiny na zub? Ani nemluvím o tradiční „budce“ jednoho ze sponzorů festivalu L’Oréal, kde se o přestávce mezi filmy můžete nechat zkrášlit.

Po obědě se přemísťuji o něco dál – přes ulici. Mířím do futuristického Sony Centra, které tu vyrostlo před několika lety a přetvořilo Potsdamer Platz k nepoznáni. Není pochyb, že dnes je tato čtvrť srdcem „moderního“ Berlína. Samotné Sony Centrum stojí za návštěvu a strávený den, já ale tentokrát směřuji do CineStaru, kde mě čeká další dílo americké produkce. Petting Zoo – snímek o 17leté Layle, která těsně před maturitou otěhotněla a teď se nachází na rozcestí – studium na prestižní univerzitě, nebo život mladé maminky v San Antoniu? Texaské přísně náboženské prostředí jí ale tuto možnost výběru nedopřává a donucuje nést odpovědnost za vlastní činy. Přesvědčivý výkon mladičké Devon Keller zasahuje přímo a nenávratně. Velice civilní film s realisticky napsanými postavami, se kterým se může ztotožnit každá dospívající (ale také již dospělá) žena. Po filmu následuje debata s režisérkou Micah Magee, která vyskakuje na scénu s miminkem a psem v náručí. Snímek je zčásti autobiografický, přiznává. Magee, která již přes 10 let žije v Německu, vyrůstala v Texasu a na vlastní kůži zažila, jaké to je, být těhotnou studentkou na střední škole v San Antoniu.

Posledním „vyvoleným“ dneška je íránský film Madare ghalb atomi (Atom Heart Mother). Íránské kinematografii jsem zatím propadnout nestihla, nelítostně jsem zmeškala i lednový Festival íránského filmu v Praze, na Berlinale ale dávám šanci režisérovi Alimu Ahmadzadehovi. Pokus o proniknutí do tajů íránského filmu však málem končí velkým zklamáním. Aneb již plně nesu následky nedostatku logistické zdatnosti, o které jsem rozjímala ve včerejším článku. Bohužel několik přestupů a více než hodinová cesta na místo určení dopadá tak, že jsem v kině UCI jednu minutu po začátku promítání. Ostatně jako dalších zhruba 20 „šťastlivců“. Personál nám nechce vyjít vstříc, a tak se stává terčem útoků více než tuctu novinářů, kteří bojují za svá práva a místa v kinosále. Německá přesnost je zde jak na dlani – zdá se, že přesně vteřinu po osmé hodině bylo do sálu vpuštěno několik desítek čekajících diváků bez vstupenky, kteří okupovali „naše“ zákonná místa. Na podlaze dle regulací festivalu je sedět zakázáno. Po více než 15 minutách dohadování postupně utuchá a mí „souputníci“ potupně odchází. Já však mlčenlivě zůstávám na stejném místě. Trpělivost se evidentně vyplácí, a tak po tom, co všichni rozhněvaní mizí, se mě jeden z pořadatelů ptá, zda jsem také přišla na tento plně vyprodaný film. Přikývnu, na což mi šeptá, že by mě mohl tajně a tiše uvést do kinosálu a posadit na podlahu poblíž nouzového východu. Samozřejmě souhlasím.

Toto dobrodružství stojí za to – íránský snímek u mě obstál. Svérázná road movie z ulic nočního Teheranu nám ukazuje Írán a místní zlatou mládež, jak o ní není zvykem hovořit. Ve víru večírků, popíjení, autonehod, přemítání o životě na Západě a debat s příslušníkem místních bezpečnostních složek o tom, proč film Argo stojí za to vidět. Na této cestě nocí dvě podnapilé kamarádky čeká celá řada překvapivých setkání. Zhruba po hodině stopáže se film otáčí o 180 stupňů – tatam je rozjuchaná povídačka, teď jsou hlavní hrdinky vystaveny nečekané nepřízni osudu v podobě je pronásledujícího tajemného muže, který je nejprve záchrance, pak podvodník a nakonec nejspíš samotný ďábel. Takovou dávku otevřenosti a až náboženského náboje jsem od snímku rozhodně nečekala! Přivádějící k šílenství jízda končí černou obrazovkou a titulky.

Naprosto ohromená, zůstávám na diskuzi s režisérem. Zaznívá spousta otázek z publika: proč, jak, co znamená? Diváci jsou z filmu unešení a hlasitě vyjadřují své komplimenty íránskému tvůrci. Který, naopak, bohužel ke svému dílu moc neřekne a všechno vysvětluje jen v několika větách, které dokola opakuje jako odpověď na každou další otázku. Dokonce fanynce Pink Floyd, která je nadšená z názvu filmu a hledá další souvislosti (Atom Heart Mother je názvem pátého studiového alba kapely a stejnojmenné písničky), odpoví něco ve stylu „jen proto“. Mohlo by se zdát, že diváci (včetně mě) v tomto filmu hledali a nakonec i našli mnohem hlubší význam, než do něho tvůrce skutečně vložil. Nakonec zjišťuji, že si Ahmadzadeh jen přál vykreslit imaginární situaci, jak by to vypadalo, kdyby „se kterýkoliv diktátor zkouřil“.  No dobrá, jdu domů!

V nočním metru zaslechnu rozhovor dvou novinářek. „Tentokrát mě Berlinale naprosto zdolává,“ – stěžuje si jedna. „Já jsem neskutečně nadšená – jsem tu prvně, a už se těším na další rok, až v tom systému nebudu mít takový zmatek“ – básní druhá. Asi tak. 

Středa, 11/2

Berlinale není KVIFF. Tož můj první poznatek z “města medvědů”. To je však samozřejmé, namítnete. Ale pro člověka zvyklého na karlovarskou festivalovou rétoriku se jedná o ač příjemný, ale přece šok, jehož vedlejším účinkem se musí stát pečlivé plánování. Na Berlinale uspějí pouze logisticky zdatní jedinci – nejedná se o malý festival, a v situaci, kdy jsou kina rozesetá po celém třimilionovém městě, musíte počítat, že polovinu dne vám zabere přeprava. Ne, že by to ve Varech bylo do všech lokací co by kamenem dohodil, ale je to fesťák daleko kompaktnější.

Čím mě ale Berlinale příjemně překvapilo, je to, že je na poměry respektovaného mezinárodního festivalu neskutečně pohodové. Na rozdíl od takového Uherského Hradiště se Berlinale nese více v duchu „laissez-faire“ – evidentně 65 let praxe je dost dlouho na to, aby se tu neřešila zbytečná administrativa a neprobíhala taková ta každodenní „buzerace“ týkající se vyzvedávání lístků nebo organizace tiskovek. Všechno zde pracuje jak švýcarské hodinky – což v prostředí Německa není v žádném případě překvapující.

Dalším potěšením pro mě bylo to, jak je festival demokratický. Na to, že je o filmy obrovský zájem, možnost sehnat vstupenky skoro na všechny projekce není utopická (tak můj německý kamarád si ve středu ráno přes internet obstaral vstupenky na večerní představení, a říkal, že nabídka nebyla ani zdaleka omezená). To samé se týká i neřádných novinářů, kteří nestihnou vyzvednout vstupenku včas – bez problémů vás pustí do sálu, pokud není vyprodáno. A žádné nesmyslné fronty, předhánění ani mnohahodinové čekání před pokladnami a kinosály. Infrastruktura na Berlinale není jen prázdným slovem.

Co se filmových zážitků týče – pár „must see“ favoritů jsem již měla předvybraných z Čech. A v první den zmatkování a rozkoukávání se jsem měla to štěstí se dostat na první z nich. Jednalo se o kanadský snímek Chorus, který se promítal v samém srdci města – v kině Cubix na Alexanderplatz. Černobílá melancholická podívaná stavěla na silném příběhu – vyrovnáváním se rodičů se zmizením jediného syna. Deset let po této tragické události žijí matka Iréne a otec Christophe odlišné, vzdálené od sebe životy, ale jedno je i přece spojuje – nesou v sobě vzpomínky, bolest, přítomnost syna. Když jsou nalezeny pozůstatky chlapce a jeho vrah se konečně přizná k děsivému činu, jsou nuceni čelit této událostí spolu, ale také nacházet cestu k sobě. Působivý až mrazivý příběh se odehrává v perfektně odpovídajících atmosféře kulisách prosincového Montrealu. Vůči absenci barvy ve filmech jsem často kritická – občas mám pocit, že se tímto tvůrci snaží buď diváka emočně vydírat, anebo namyšleně zařadit svůj film do škatule uměleckých. Tentokrát to v žádném případě nebylo iritující – naopak, černobílá zesilovala pocity a prožitky protagonistů a zdůrazňovala excelentní a přirozené výkony herců. Film o smrti, rodinné tragédii a pedofilii možná nebyl nejsnazší podívanou na začátek, můj festivalový maraton ale nastartoval zdárně.

Ve čtvrtek si svůj filmový „repertoár“ nechávám zpestřit americkým absurdním indie, melodramatem o dospívání z prostředí náboženstvím poznamenaného Texasu a íránskou road-movie.

12.2.2015 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout