Opera, v režii Jiřího Hermana a pod taktovkou Zbyňka Müllera, měla premiéru v roce 2012, 16. února byla uvedena teprve po deváté v původním anglickém znění.

Své role se Rálik zhostila nejen s hrdostí a okouzlujícím šarmem panovnice, ale i s obrovskou citlivostí a upřímností patrnou v intimnějších, jakoby zákulisních scénách, kde ještě neustrojená, bez paruky a zdobných šatů, vyzpívává svůj úděl ženy rozpolcené mezi láskou a zodpovědností za lid. Nechybí jí ani nadhled a humor, při dvorských renesančních tancích se baví ne méně než poslední dvorní dáma a ze sebe i nevkusného kostýmu jedné z účastnic plesu si tropí žerty, které proběhnou po tvářích diváků milým úsměvem.

V roli hraběte Roberta z Essexu se představil Martin Šrejma, postavou menší, avšak hlasem svou výšku mnohanásobně převyšující tenor, který navzdory původním lichotkám chystá proti anglické koruně zlé spiknutí. S manželkou Frances (Stanislava Jirků), sestrou Penelope (Marie Fajtová) a jejím milencem lordem Mountjoyem (Jiří Hájek) tvoří čtveřici naoko nevinných rebelů, kteří by rádi vyzkoušeli královnin pohodlný trůn.

Po celou dobu čeká v popředí jeviště rudý meč symbolizující suverenitu a neohrozitelnost Anglie – koncem představení se dočká svého poslání; Královna jejich pikle odhalí a ač hraběte Roberta tajně miluje, nechá jej nakonec popravit, aby tak ochránila svůj lid před nepokoji. Jedná se zřejmě o nejpůsobivější scénu, ve které Penelope za svého bratra přidrzle prosí, čímž nakonec uspíší jeho popravu – královna ortel v popuzenosti podepíše ihned.

Gloriana je majestátná, místy až příliš pompézní opera, ale důležitější než davové scény jsou v ní spíš osamělé královniny výpovědi.

Gloriana je majestátná, místy až příliš pompézní opera, ale důležitější než davové scény jsou v ní spíš osamělé královniny výpovědi. Konec korunuje její nezdolnost, hrdost, odvaha postavit se (byť naoko) samé smrti, touha žít a nebýt jen marnou figurkou na šachovnici dějin cizích zájmů. Překvapivý je epilogický přechod ze zpěvu k dramatické Alžbětině deklamaci, trochu celou osu opery narušuje, ale zřejmě má své opodstatnění, upomíná na nekončící divadlo života.

Jako celek působí inscenace mocným, nezapomenutelným dojmem, a myslím si, že není přehnané vyslovit názor, že je to dostatečně zdařilý pokus o moderní obnovení antické tragédie v celé její velikosti a kráse, včetně mnohastranné náročnosti nejen pro umělce, ale i pro diváka-posluchače.  

18.2.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout