Příběh tohoto komediálního pohádkového muzikálu vypráví o jihočeském rodákovi Josefu Maršálkovi (Petr Rychlý) a jeho dceři Káče (Zuzana Vejvodová). Ti odjíždí z Česka do jihoamerického státu Missitucky. Nachází se zde totiž údajně kouzelná půda. Když do se do ní zahrabe zlato, znásobí se. Josef Maršálek tu zakopává hrnec plný zlata, který ukradl třeboňskému vodníku Čochtanovi (Václav Svoboda). Jenže tento hrnec má kouzelnou moc, může splnit tři přání. V Missitucky se proto začínají dít zázraky.

Představení je plné milých písniček, zábavných momentů i dramatických scén. V muzikálu se mimo jiné řeší problém diskriminace černého obyvatelstva, chamtivosti a pýchy. Bohužel se zde téměř neobjevuje reflexe aktuálních problémů, která byla tak typická pro podání Voskovce a Wericha.

Rozhodně bych vyzdvihla herce Václava Svobodu, který skutečně výborně vystupuje v roli vodníka Čochtana. Do představení vnese mnou očekávaný werichovský nenásilný humor a postará se o to, že se během představení několikrát od srdce zasmějete. Skvělý byl také Petr Rychlý i Zuzana Vejvodová, ale Čochtan je v pohodě oba strčil do kapsy. Pěkné byly také kulisy, které vytvářely společně s písněmi na pódiu skutečně pohádkovou atmosféru. Škoda jen, že taková atmosféra nepanovala také v publiku.

Co mě hodně zklamalo, je celkové prostředí Divadla Na Fidlovačce. Celkem malé divadlo se snaží natlačit na představení co nejvíce lidí. Nejenže jsem u pokladny čekala přes půl hodiny, aby mi pak paní pokladní oznámila, že tam mé lístky nikde nemá, protože už spadl rezervační systém, ještě k tomu jsem dostala skutečně „výborná“ místa v posledních řadách. Ocitla jsem se tak na místě, kde jsem se hlavou téměř dotýkala stropu a tísnila se mezi několika dalšími návštěvníky na dřevěných lavicích. Nutno podotknout, že rozhodně neměřím dva metry a nevážím metrák. Od lístku, za který dá návštěvník přes 300 korun, bych očekávala daleko více než stísněné půdní prostory. I přestože mám klaustrofobické sklony, hodlala jsem to zvládnout a na představení se velice těšila.

Mé nadšení však odešlo hned po prvních minutách. Seděla jsem tak vysoko, že jsem hercům koukala tak možná na vrch hlavy. Navíc dozadu nebylo často vůbec slyšet, co herci říkají. Kouzelná atmosféra, která sálala z pódia, se zasekla někde v prvních pěti řadách. Z dřevěných lavic, které tvoří celé hlediště kromě balkonů a lóží, mě asi po pěti minutách začala hrozně bolet záda. Nevěděla jsem, jak se pohodlně usadit, abych se cítila příjemně. Nakonec mi došlo, že to nejde. Stejný problém mělo daleko více návštěvníků. Jeden z nich se k tomu vyjádřil takto: „Jsem tady v Divadle Na Fidlovačce poprvé a už nepřijdu. Mám rád ten pocit, že je tu divadlo taky tak trochu pro mě, když si to zaplatím. Tady jsem se cítil velmi nepříjemně.“

Divotvorný hrnec je bezesporu dobré představení, ale kvůli prostředí, ve kterém jsem se na něj koukala, jsem si ho nedokázala ani pořádně užít. Nedokázala jsem se do představení pořádně vžít jako v jiných divadlech, kde mě příběh úplně pohltí. Proto celkový dojem pozitivní rozhodně není. Bohužel.

Foto: Divadlo Na Fidlovačce 

9.12.2013 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout