Ne každá kniha stojí za to, aby byla po více jak 150 letech od svého napsání znovu a znovu převáděna na filmové plátno. Britská romantická klasika Jana Eyrová je jedním z takových klenotů a jejích verzí už jsme viděli nespočetně, nejzapamatovatelnější je asi ta od Franca Zeffirelliho s Charlotte Gainsbourg v hlavní roli. Poslední vlaštovka však přilétla z překvapivých končin – Cary Fukunaga totiž udělal před dvěma lety díru do světa se sociálním dramatem o mexických imigrantech Sin nombre. Drsná road movie byla nadmíru působivým zážitkem, co tedy režiséra vedlo k takovému žánrovému skoku, zůstává záhadou. Jeho jméno každopádně vzbuzovalo nemalá očekávání a když k tomu připočteme velmi zajímavé obsazení hlavních rolí, moje dušička cinefila a zároveň nenapravitelného romantika, u něhož má Jana Eyrová čestné místo v knihovničce (přiznávám, že tu pasáž co končí „I love you as my own flesh“ znám nazpamět, ale ovládnu se a celou Vám jí tady citovat nebudu), se tetelila v blaženém očekávání.

Těsně po odchodu z kina se pak ta samá dušička octla ve stavu mírné existenciální deprese a doma byla nucena se utěšit tisícstopadesátýmosmým přečtením oné nedostižné pasáže. S odstupem času, kdy vyhrocené pocity zaujatého milovníka literární předlohy opadly a uzrál čas film zhodnotit okem profesionálního recenzenta (poslední dvě slova jsou nadsázka, kdyby se v tom někdo chtěl rýpat), nezbývá než zkonstatovat: Fukunaga by se měl vrátit k realistickému zachycování špíny současného světa a dvě stě let staré romány o lásce až za hrob přenechat jiným.

Jana Eyrová přitom rozhodně není špatný film a není to vlastně ani špatná adaptace – scénář zkracuje příběh knihy na únosnou míru poměrně rozumným způsobem (dialogy sice šustí papírem, ale tomu se vyhnout nelze, taková byla tenkrát doba) a mysteriózní atmosféra gotického románu je pod Fukunagovým vedením možná vůbec nejpovedenější ze všech mě známých zpracování příběhu. Pro dosažení oné kýžené cinefilní romantické blaženosti však něco podstatného chybí.

Příběh „chudé a nehezké“ Jany, kterou se zřeknou příbuzní, ona tak projde drsnou výchovou dívčí internátní školy a nakonec skončí jako guvernantka v domě bohatého a záhadného pana Rochestera, do kterého se navzdory sociální i věkové propasti vášnive zamiluje, lze číst v zásadě dvěma způsoby. Jako romanci s prvky onoho výše zmiňovaného gotického románu (a pak zůstává poplatný vkusu doby, byť bude v rámci žánru představovat asi stále vrchol), nebo jako příběh silné a zásadové hrdinky, která se nebála jít za svým srdcem, ale odmítla lásce obětovat svědomí. A právě tato druhá rovina dobu svého vzniku v mnohém překonává – v polovině devatenáctého století se totiž od žen (a už vůbec ne od žen v Janině neprivilegovaném postavení) samostatnost v myšlení a zásadovost charakteru zase tolik nevyžadovala. Přednosti typické hrdinky standartního gotického románu spočívaly především ve schopnosti vypadat esteticky v rozevláté noční košili na tajemné chodbě uprostřed noci a na závěr dostatečně dramaticky spočinout v náručí tomu pravému. A proto ty knihy dnes už nikdo nečte, zato Charlotte Bronteová, její sestra Emily (autorka jiného filmového evergreenu „Na větrné hůrce“) a koneckonců i Jane Austenová (byť žila o půlstoletí dříve a žánrově patří trochu jinam) jsou dnes označovány za průkopnice ženské literatury a jejich díla za na svou dobu značně emancipovaná až feministická.

Fukunaga se ve své adaptaci ovšem zaměřuje mnohem více na rovinu první, svědomitě buduje tajemnou atmosféru, záběry divoké přírody komponuje s nasazením romantického malířského mistra a celkovému ladění odpovídá i (nutno poznamenat, že skvělá) kamera. Z romantické linie také ždíme, co se dá a v tom mu vydatně pomáhají herci – Michael Fassbender je přesný, vnitřní rozervání skryté za zachmuřeným výrazem a sarkastickými komentáři mu lze snadno uvěřit. S Miou Wasikovskou mám trochu větší problém, protože Jana v jejím podání je na moje gusto příliš pasivní – ale tady mám možná právě úsudek zkreslený svou vlastní interpretací literární postavy a budeme-li její výkon hodnotit čistě filmově, je skvělý. Judi Dench je pak už jenom třešničkou na dortu.

Neočekáváte-li tedy od filmu nic víc než řemeslně dobře zvládnutou historickou žánrovku s působivou atmosférou a velmi kvalitním hereckým obsazením, budete spokojeni. Znalec literární předlohy však bude očekávat více – a je potřeba si připustit, že právě tahle divácká skupina bude v kinosálech převládat. A za tu si dovolím prohlásit, že Fukunaga sice natočil docela dobrý, zajímavý a veskrze koukatelný film, ale za tu cenu, že z příběhu vynechal to co je na něm vlastně vůbec nejlepší. Jana Eyrová totiž není výjimečná svým romantickým nábojem či svou atmosférou. Jana Eyrová je výjimečná svou hlavní hrdinkou, jejíž vnitřní svět je v knize detailně zachycen (a tady může být Wasikovska sebelepší, ale když to nemá ve scénáři, tak to prostě neuhraje, že jo) a od jejího vytříbeného charakteru se také následně odvíjí ona nadčasová romantičnost. To co nám na tom dodneška láme srdce není jen ten vcelku povrchní fakt, že se bohatý a životem ošlehaný lord zamiloval do své mladé a nevinné guvernantky, ale to, že se zamiloval do dívky, kterou si dal tu práci poznat a jejíž charakter uměl ocenit. A mnoho podstatných pasáží a dialogů, které tuto rovinu sbližování a poznávání ilustrují, ve filmu úplně chybí a Janino zásadové a zoufalé rozhodnutí, které je vrcholem celého příběhu, tak ztrácí na síle a katarzním potenciálu. Místo slovně vytříbeného a skrytého vyznání lásky skrze rozbor Janiny osobnosti se zde nakonec dočkáme vilného pohledu na onu nechvalně proslulou vlající noční košili. Není to nepříjemná podívaná, ale sama o sobě nestačí.

Ale i tak si troufnu Janu Eyrovou doporučit –  jednak se do kina beztrestně a bez následků chodí na mnohem horší věci a navíc to vypadá, že nás čeká ještě pěkná řádka pochmurných deštivých odpolední. Fukunagova adaptace je přesně ten typ lehce dekadentního a zároveň stravitelného filmového zážitku, který se k nim výborně hodí. 

Kdy a kde dávají film: Jana Eyrová

14.8.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout