Váže se k vám výčet profesí jako performerka, choreografka, dramaturgyně a režisérka. K čemu máte nejblíže?

Když se to takto vyjmenuje, tak se zdá, že dělám milion věcí, ale ono to tak úplně není. Je to dané tím, že v alternativním divadle jednoduše zastupujeme vše sami. Buď na to nejsou peníze, nebo to jsou malé projekty. Takže když si chce něco člověk zchoreografovat, tak si to potom sám odtančí, zrežíruje a tak dále. Každopádně se vidím hodně v choreografii a interpretaci.

Vystudovala jste nonverbální divadlo na HAMU a věnujete se několik let vzdušné akrobacii. Měla jste od začátku vytyčený směr, kterým jste se chtěla ubírat?

Odmala jsem se věnovala moderní gymnastice, a pak jsem dlouho dělala akrobatický rock and roll. Na HAMU se akrobacie učí, ale ne vyloženě vzdušná akrobacie. Člověk tam spíše hledá, jakým tím směrem se chce vydat v oboru nonverbálního divadla, jelikož to představuje obecný zastřešující pojem. Těch forem je mnoho – od pantomimy, klaunerie přes fyzické divadlo, tanec a nový cirkus. Šla jsem tam především za fyzickým divadlem a skončilo to novým cirkusem.

S jakými hmotnými prvky ve své tvorbě pracujete?

Nějakou dobu jsem se věnovala šálám a lanu. V posledních letech jsem se upnula na visutou hrazdu, z níž vychází choreografie. Pracuji často tak, že nepoužívám klasický tvar hrazdy – dvě lana s tyčkou, ale většinou použiji něco, co má tvar jiný. Čímž si snažím najít výchozí bod pro danou choreografii. Tím, že má jiný tvar, tak na ni můžu provádět zcela nové pohyby, které jsou občas dost omezené oproti normální hrazdě. Ale to je právě to, co může nabídnout nové pojetí pohybu a výrazu. Klasické prvky na hrazdě tak jak ji známe jsou pro mě již okoukané.

Vnímáte, že v Česku se lidé na nový cirkus dívají stále z podhledu a určitým způsobem ho zesměšňují?

Myslím si, že za posledních deset let se to posunulo. I tím, že se učí cirkus pro děti a spousta rodičů tam svoje děti přihlašuje. Dospělí chodí na lekce pro veřejnost na šálách či na hrazdách. Pravdou ale je, že často se na festivalech jako například Letní Letná prezentují zahraniční soubory se spektakulárními vystoupeními. To je občas v mém případě náročné v tom, že se věnuji menším a intimnějším věcem, a tím pádem, když diváci znají nový cirkus skrz takovéto akce, tak potom můžou být zmatení, když zaregistrují něco z mé tvorby. Na druhou stranu je skvělé, že Letní Letná je a to povědomí o novém cirkuse lidem rozšiřuje.

Jaké rozdíly shledáváte v novém cirkuse v zahraničí a u nás?

Spousta lidí u nás jsou samouci. V Česku totiž neexistují cirkusové školy. Někteří mladí Češi šli studovat do zahraničí a vrátili se zpět do Čech.

U nás asi funguje ta rarita, že lidé tíhnoucí k novému cirkusu přicházejí z divadla, takže ty věci jsou více divadelní. Nebo naopak přicházejí ze sportu, jsou to gymnasti a to jsou potom hodně gymnasticky zaměřené inscenace. Ve Francii jsou lidé, kteří působí u nového cirkusu od začátku a postupně rozvíjejí to cirkusové myšlení. U nás převládá právě spíše to divadelní, gymnastické nebo taneční.

Také stojí za zmínku, že ve Francii či v severských zemích má umělec možnost se delší dobu věnovat uměleckému výzkumu, který pak vede k vytvoření inscenace. Třeba tři čtyři roky vzniká jedna inscenace, která se poté deset let hraje. Kdežto u nás je potřeba každý rok vyplodit novou premiéru, jinak téměř nemáte šanci získat nějakou finanční podporu, dotace. Čas na přípravu je krátký, a to se poté projeví na kvalitě výsledku.

V blízké budoucnosti vás čeká účast na KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou. Letošní téma je Architektura a krajina. Jak se toto téma odráží ve vašem umění? Máte k tomuto tématu blízko?

K tématu mám rozhodně blízko. Již jsem pracovala na projektech týkající se architektury nebo města. Na KoresponDance jsme pozvaní s inscenací Thin Skin, která je nenovější věci na mém repertoáru. Inscenace používá netradiční tvar hrazdy. Tvoří ji dlouhé třímetrové kovové tyče zavěšené lankem uprostřed tyče, ta tyč je na jednom lanku a vzniká takové kyvadlo. Těch tyčí tam máme zavěšených více a snažíme se s nimi vytvořit určitou krajinu, nějaký trojrozměrný svět jakýchsi linií.

Je to dost abstraktní věc, ale divák v tom může vidět právě různé krajiny nebo architekturu. Tuto inscenaci jsme premiérovali v DOXu, kde se momentálně pravidelně hraje. Festival KoresponDance je první výjezd mimo DOX. Budeme úplně poprvé v jiném prostoru, jenž je také jedním z klíčových prvků celé inscenace. Jsem zvědavá, jak to dopadne.

Kde vás můžeme kromě Korespondance umělecky zachytit?

V létě bychom měli mít premiéru na Letní Letné s velkým projektem, který jsem si na tento rok připravila. Pojímá spolupráci se třemi umělkyněmi ze zahraničí. Jedna je z Finska, jedna z Panamy a jedna z Japonska. Proces organizace je náročný, ale jsou to umělkyně, se kterými jsem se setkala v rámci festivalů a spoluprací, a máme k sobě tvůrčími principy blízko, takže jsme se rozhodly, že něco společně vytvoříme.

Existuje vůbec nějaká průměrná hranice, kdy je s tímto druhem uměním vhodné skončit? Zvládáte bez problémů akrobatické prvky, které jste absolvovala třeba před deseti lety?

V novém cirkuse v ničem nesoutěžíme, takže pravidla nejsou a my si je vytváříme sami. Ve chvíli, kdy vytvářím choreografii sama pro sebe, tak si ji můžu přizpůsobit tak, abych ji zvládla. Zatím nejsem omezená. Když mě bolí v zádech, tak si to upravím, abych daný prvek zvládla. Navíc posledních pět deset let se nezaměřuji na super těžké akrobatické prvky. Nezajímá mě, jestli je prvek náročný nebo není. Spíše jsou pro mě stěžejní výraz a atmosféra, kterou vystoupení vytvoří, a co se pohybem vyjádří.

Foto: Vojtěch Brtnický

23.6.2023 | Lea Uherková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout