Čím začít článek o multikulturním festivalu, který se koná v samotném srdci Ostravy? Že se jedná již o 11. ročník, nebo třeba tím, že vůbec poprvé se barvy Ostravy odehráli v sutinách úchvatné staré továrny Dolní Vítkovice? Zmínit totiž všechny krásy letošního ročníku Colours of Ostrava neznamená pouze rychle posbírat pár písmen v hudebním duchu. 

Festival skončil před 4 dny a já jsem stále nabitá dojmy a pojmy. Tenhle festival nemůžu srovnávat s žádnými jinými, které jsem dosud navštívila.
Při příjezdu k areálu nás uvítali organizátoři u stanového městečka se slovy - snad se vám na tom poli bude spát dobře! - a to nás trochu vyděsilo. Po příjezdu ke stanovému městečku jsme pochopili onu srandu. Plocha pro stany byla pokrytá čerstvě vysázenou a zavlaženou trávou, no kobereček! Areál se otevřel až za malou chvíli, takže jsme stihli ještě obídek v úchvatně sestaveném stanu s polámanými tyčkami.

 Areál festivalu se rozprostíral do nedohlédnutelných dálek a byl natolik plný roztomilých lákadel typu písečná pláž od firmy Camel, že je naprosto pochopitelná naše neschopnost projít ho celý již první den. 
Lidé si stěžovali na povrch areálu, tedy štěrk. Já jsem v tom viděla obrovskou výhodu! Po zkušenostech z loňského SázavaFestu nebo předloňského Bezdězu, kdy se před hlavní stagí lidé cachtali po kotníky v blátě jsem masáž nohou uvítala!

První hvězdou, která otevřela celý festival byl Rufus Wainwright a jeho kapela. Nejprocítěnější pop, který jsem kdy slyšela! Jeho hlas zaplnil i ty nedohlédnutelné dálky areálu a přilákal stovky lidí. Celý koncert zakončil známou písničkou Hallelujah, kdy rozvášnil nejednu duši.

Menší stage než byla ta hlavní, Arcelor Mittal Stage, rozezněly svojí moderní klasiku Kronos Quartet, finský akordeonista Kimmo Pohjonen a hráč na elektronické bicí Samuli Kosminen. Jelikož jsme chtěli stihnout další kapelu, která začínala opět na hlavní stagi, odešli jsme dřív. Ale zvuk jejich smyčců mi pohladil duši.

Před jedenáctou večerní spustili svůj hudební výbuch Mogwai. Jejich melodie mi v uších zněly ještě druhý den ráno a to proto, že i když jste si mysleli, že už je máte naprosto naposlouchané, ohromili vás novou explozí tónů a barev hudby. 

Druhý den, započatý se střepem v hlavě, jsme se zamilovali do Katzenjammer. Norská tlupa horkokrevných hudebnic hrajících směsici folku, country, bluegrassu a popu. Holky byly utržené ze řetězu po celý koncert a jejich bravurní vystoupení se absolutně nedá srovnat s uhlazenými nahrávkami.

Mezi další mé nové favority zařadím Celso Piňu. Mexická paráda se stále se opakujícím rytmem prostě nezastaví vaše nohy.

Bohužel se nám nepovedlo stihnout ani kousek Čokovoko, což nás všechny zamrzelo, zato jsme shlídli část filmu Nic proti ničemu, který nás i přes své kladné hodnocení neoslovil.

Třetí den byl program tak nabitý, že už dopředu jsme se smířili s tím, že prostě všechno vidět nemůžeme. Odpoledne jsme skočili na promítání filmu Česká RAPublika s tím, že hned po skončení filmu jen přejdeme do hangáru na dlouho obdivované Portico Quartet. To jsme ale ještě netušili, že hangár má omezený počet míst a bylo tak složité se do něj dostat, že já samotná, velký fanoušek, jsem se dostala pouze na poslední 3 písničky. Věčná škoda.

Velkou perlou celých Colours of Ostrava se stala francouzská zpěvačka Zaz. Její energie z ní čišela každým kouskem těla a hlavně se snažila parádně komunikovat s publikem, i když lámanou angličtinou. Byla roztomilá a vášnivá, rozverná i klidná.

V neděli jsme málem zaspali divadelní představení Hrdý Budžes, ale nakonec jsme zjistili, že i kdybychom spali o hodinu déle, vyšlo by to nastejno. Hrdý Budžes se odehrával ve stejném hangáru jako Portico Quartet, tudíž kapacita byla opět omezená a my se tentokrát nedostali ani na poslední čtvrthodinku. V tom bych viděla snad jediné minus celého festivalu. Žádaná vystoupení byla pouze pro omezený počet lidí a to pak vyvolávalo davové šílenství a nechuť.

Drobné zklamání přišlo při koncertu Parova Stelara a jeho kapely. Čekali jsme odvázanou show plnou tanečních kroků a místo toho se nám představili sice s báječnou zpěvačkou, ale zato s nahrávkami, které pouštěli do repráků.

Hvězda celého festivalu vůbec, Janelle Monáe, toto zklamání naopak rychle odvrátila. Diva s neuvěřitelným talentem, krásou a schopností nenechat lidi postát a bavit je do poslední chvilky nás uchvátila. Spolu se svou kapelou nám předvedli neuvěřitelnou black and white show, která byla perfektní tečkou za celým festivalem.

Co říct na závěr! Můj článek je příliš strohý, abych popsala všechnu nádheru. Snad Vám jen poradím - nenechte si příští rok ujít tuto nezaměnitelnou zábavu. 

18.7.2012 | Sára Hölclová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout