7.7., 23:02 – dnešní den se ukázal být dnem filmů o mezilidských vztazích. Který film není, chtělo by se namítnout...ale kombinace stárnoucích čističů bot s šarmem gentlemana („Le Havre“), libanonských mladíků hledajících identitu ve složitém postmoderním západním světě („Romeo 11“) a chorobně nesmělých sympatických loserů snažících se překročit stín vlastní minulosti („Někde dnes večer“) se mi zdá být jistým způsobem signifikantní. Navíc se z toho dá udělat taková vcelku banální a neškodná generalizace a prohlásit, že když dva dělají totéž, není to zkrátka totéž...totiž že když Amíci natočí film o osamělé duši, jež hledá někoho spřízněného ve virtuální realitě, není to absolutně totéž, jako když to udělá srbský režisér v kanadské produkci (o Kaurismäkim ani nemluvě). „Někde dnes večer“ byla pravděpodobně jedna z nejlepších amerických romantických komedií, které jsem kdy viděla a spoustu lidí by ji do tohohle nechvalně proslulého žánru možná ani nezařadilo, ale právě v rámci mé dnešní (ne)signifikantní generalizace krásně vynikne fakt, že americká kinematografie jen velmi zřídka překračuje své vlastní hranice a takzvaná nezávislá produkce jenom balí hollywoodské bijáky do inťoušsko-artového hávu. Výsledek je takové to „vlk se nažral, koza zůstala celá“ aneb „nedělá to z diváka vola, tudíž to uspokojí i toho vybíravějšího, ale že by se nad tím někdo musel nějak zamyslet, to taky nehrozí“. Tak či tak, až budete mít špatnou náladu a budete chtít něco hezkýho jako pohlazení na duši, „Někde dnes večer“ doporučuju, je to vážně milý (a v rámci oněch výše zmiňovaných limitů vlastně děsně kvalitní). Ale ten Kaurismäki je prostě trochu jinej level.

Zato „Romeo 11“ je level sám pro sebe. Stále ještě trochu trávím dojmy, ale s jistotou mohu říci, že je to film zajímavý, natočený poměrně vyzrálým způsobem a má několik nezpochybnitelných předností. Pro mě vítězí na plné čáře především svým tématem a tím, jak ho zpracovává. Tuším, že loni jsem si tady na těchto samých stránkách stěžovala, jak filmy o imigrantech neustále omílají stejná klišé. Ne tak Romeo – hlavní hrdina není ani chudý, nežije ve slumu, ve škole ho nešikanují, nemá problémy s místním jazykem, má problémy jenom sám se sebou a svým dospíváním. Tématu kulturních diferencí se film nevyhýbá, ale zpracovává je sympaticky zlehka, vlastně jen naznačuje, že být (byť druhogeneračním) imigrantem není nikdy lehké a že snažit se můžete jakkoliv, ale něco ze starého domova bude vždycky neslučitelné s tím novým a že s každou získanou výhodou se něco podstatného ztrácí. Hlavní hrdina Rami (na chatu raději Romeo) má však především problém se svou vlastní nesmělostí, s touhou po nedostupném životním stylu a neochotou smířit se s realitou, před kterou radějí utíká do virtuálního světa internetových chatů. Právě spojením těhle dvou témat je navíc „Romeo 11“ film velice současný. A další neoddiskutovatelnou předností jsou herecké výkony – především před představitelem hlavní role Ali Ammarem nezbývá než smeknout. Na druhou stranu se nějak nemohu zbavit pocitu, že aby to byla úplná pecka, něco tomu chybělo a že se mi ten film sice fakt líbil, ale nejsem si jistá, jak dlouho si ho budu pamatovat.

Vzhledem k tomu, že poslední věta předchozího odstavce má s hlubokomyslnou analýzou společného asi tolik co karimatka ve stanovým městečku s Malkovichovým apartmá v Puppu, pro dnešek končím. Zítra ráno iránský vítěž Berlinale, který má v názvu „Rozchod“ a pak dvě nezapamatovatelná arabská jména, možná tiskovka s Turturrem a tím pro mě festival končí. Sice si připadám, že se teď chvíli budu chtít dívat maximálně do zdi a jenom pomyšlení na nějaké pohyblivé obrázky bude vyvolávat reakce podobné alergickým, ale i tak...už se těším na příští rok. Vary jsou Vary.

7.7., 15:52 – Hned po ránu (dobrá, bylo skoro poledne, ale i tak) milé překvapení. Před projekcí Kaurismäkiho „Le Havre“ ve Velkém sále na pódium čile vběhl Jiří Bartoška, prohlásil „deus ex machina“ a kde se vzal, tu se vzal John Malkovich. Dneska má generální zkoušku módní přehlídka jeho značky „Technobohemian“, kterou do Varů přivezl, ale na tak V.I.P. záležitost jsem se ani nepokoušela vecpat, byť pozvánka dorazila (tedy pozvánka k pokusu se akreditovat, nikoliv pozvánka na akci samozřejmě), takže o Malkovichově módním vkusu si budete muset přečíst jinde. „Le Havre“ byl každopádně skvělý – občas je vážně hrozně příjemné, když jdete z kina a máte u toho prostě jenom dobrou náladu, protože ten film byl zkrátka hrozně fajn. Příběh o smutných věcech u kterého jsem se od srdce zasmála, natočený s laskavostí ale bez sentimentu, takové pohlazení po duši po všech těch autorských, závažných, sebezpytujících, metafyzických a jiných opusech kolísavé kvality (a to jsem si z důvodu jeho brzké distribuční premiéry nechala ujít Malickův „Strom života“, jež nutí recenzenty hledat nová synonyma k výrazu „vyprázdněný žvást hrající si na umění“). Kaurismäkiho panoptikum postav a postaviček je oproti tomu jednoduché, lehce absurdní a veskrze pozitivní. Takový by měl být alespoň jeden film denně tady na festivalu, je to dobrá duševní hygiena.

Oproti tomu včerejší Černá Venuše byla spíše takovým morálním očistcem – byť jméno režiséra mělo být sázkou na jistotu, téměř tříhodinové vyprávění o osudu černošky Saartje, která byla dovezena do Evropy, ukazována při cirkusových show, vědecky zkoumána, chlípně zneužívána pro své neobvykle vyvinuté pohlavní orgány a nakonec ponechána napospas osudu cobz prostitutka v mnoha ohledech selhává. Příběh sám o sobě je výživný, hutný a emocionálně nesmírně silný, ale režisérovi se emocionální náboj jaksi ztratil v až příliš jednoznačném podsouvání černobílého vidění těch zlých (bílých) a té dobré (černé). Nemám vůbec nic proti tomu, aby film s podobným námětem vyzněl jako agitka a sofistikovaný útok na morální zvrácenost principů kolonialismu a pokrytectví postkolonialismu bych naopak uvítala doslova s otevřenou náručí. Tady ale ta sofistikovanost nějak chybí a ve výsledku je tu hlavní postava Saartje reprezentovaná jako pasivní figurka, která všechno ponižování snáší s lahví whisky v ruce, protože režisérovi zjevně šlo především o to ukázat toho ponižování co nejvíc. Velká škoda promarněné šance.

Velmi nejistou sázkou je i soutěžní film režiséra Ivana Grbovice „Romeo 11“, který mě čeká za chvíli. Takže se běžím vybavit další kávou a něčím k snědku, kdyby ta sázka zase nevyšla.

6.7., 19:06 - Je hezké vidět, že se Karlovy Vary obejdou i bez hvězd nejzářivějších. Letos na červeném koberci není tak rušno jako jindy (že by se tam nic nedělo, to zas ne, odpoledne tam byla Bohdalová a John Malkovich už je prej v Puppu) a na kolonádě jsem zatím potkala jenom Verešovou…je to takové nějaké míň V.I.P. a víc mládežnické a uvolněné. A tak to má být…jenom by mě zajímalo, jak je možné, že se ve Varech sejdou všichni baťůžkáři z naší vlasti i okoloních zemí, vypadá to, že jich je jak mravenců, ale přes rok jsou stejně vyprodané jenom multiplexy, když dávají Harryho Pottera? Chodit do kina není taková sranda jako jezdit na festivaly, ale zas to přece stojí o dost míň peněz, nervů a času...můžeme tedy na festivalu hledat mouchy jak chceme, ale vyprodané kinosály i v případě filmů, které jsou všechno jenom ne divácké, mu prostě neupřeme.

Jedna z těch drobných mušek, které si občas nějaký kritičtější novinář povšimne, jsou například soutěžní filmy. Osvědčená jména a zajímavé náměty si rozeberou větší, slavnější a dříve se konající festivaly a v Karlových Varech tak de facto uvidíte celou soutěž z Cannes v sekci Horizonty, zatímco v samotné hlavní soutěži lze občas narazit na filmy přinejmenším značně rozporuplné. Například všechny soutěžní filmy, které jsem tady viděla loni, mi tak nějak splývají dohromady…o to příjemnějším překvapením bylo dnes ráno (v půl deváté! Fakt! Zrušte to někdo!) německé drama „Lollipop Monster“. Příběh dvou šílených dospívajících holčiček natočila režisérka Ziska Riemann jako svůj celovečerní hraný debut a přestože film tak trpí několika charakteristickými neduhy debutových filmů (místy je přinejmenším nevyvážený), pod tíhou včerejšího Arirangu a podobných opusů na mě zapůsobil jako takové osvěžující zjevení. Ale nenechte se mýlit, že by se snad jednalo o něco veselého a odlehčeného – humor a nadsázka v tom sice jsou, ale v základu stojí plnokrevné drama. Ari je ztělesněním sladké blonďaté lolitky a její rodina je tak magazínová, až z toho bolí oči. Veselé a barevné mají doma i květináče, tatínek nosí pletenou vestu a maminka má neustále přilepený zářivý úsměv. Bráška je sice trochu psycho, ale to se stává i v lepších rodinách…ovšem že to pod povrchem bude všechno jinak je nabíledni. Oproti tomu Oona je tmavovlasá a éterická, žije s otcem umělcem a na pohled distinguovanou matkou v jakémsi bytě-ateliéru, kde je polovina věcí zakrytá igelity a místo falešných úsměvů řeší tvůrčí krize svého zploditele. Jedna taková tvůrčí krize (podpořená odhalením nevěry) skončí tím, že se Oonin otec oběsí na stromě přímo naproti školnímu dvoru. A tím to všechno začne…Oona a Ari sice nemohou být napohled více rozdílné, ale něco podstatného mají společného – emoce bublající pod povrchem a adolescentní frustraci ze všeho toho pokrytectví kolem. S lolitkami ani emařkami však není radno si zahrávat a tyhle dvě šílené dívenky se rozhodnou, že jim svět něco dluží a že to tak nenechají…režisérka je svým původním povoláním autorka komiksů a tak trochu „kreslená“ stylizace je ve filmu zjevná a zcela přiznaná. A stejně tak se německá filmařka přiznala i k tomu, že záměrně pracovala s klišé, hledala co největší kontrasty a co nejvypjatější situace. Výsledkem je tak stylizovaná, svébytným způsobem psychedelická a přesto autentická generační výpověď. Teenagerovskou frustraci, zoufalé hledání spřízněné duše (ve filmu zafunguje jako spojovací moment hudba, kterou obě dívky poslouchají) a pocit nepochopení a naštvání na celý svět se podařilo vystihnout téměř dokonale.

Můj druhý dnešní film, turecký snímek „Tenkrát v Anatolii“ (také letos oceněný v Cannes) je z úplně jiného soudku. Pomalu plynoucí road movie, která se ke konci změní na něco, co by se možná dalo nazvat dramatem (ale na to je to příliš pomalé, civilní a zároveň metafyzické) o skupině policistů, kteří hledají mrtvé tělo v rozlehlé anatolské krajině je dílem momentálně asi nejvýznamnějšího tureckého režiséra Nuriho Bilge Ceylana. A je to fascinující podívaná – film se de facto odehrává v reálných kulisách i časech, nemá žádný hudební doprovod, nepoužívá téměř žádné běžné prostředky ke stupňovaní děje či jeho dramatizaci a přitom je v důsledku maximálně působivý a tak dramatický, až z toho mrazí v zádech. Natočit film, ve kterém se vlastně nic moc neděje a přitom je v něm řečeno téměř vše – to je skutečné umění. Nesleduje se to úplně snadno, ale dáte-li si tu práci, odměnou je zcela vyjímečný zážitek.

Dnes mě čeká ještě jeden tříhodinový opus – „Černá Venuše“ francouzského režiséra s africkými kořeny Abdellatifa Kechiche vypráví příběh černošky Saartjie, která se stala předmětem zvědavosti, vědeckého bádání i obětí prostých lidských pudů ve Francii na počátku 19.století (je to ta slavná Černá Venuše, jež byla vystavována na Světové výstavě v Paříži). Příběh především o hranicích lidské důstojnosti je slibný svým námětem i jménem režiséra, takže si ho nenechám ujít, přestože mozkové buňky protestují, že jsou intelektuálně zralé tak možná na Večerníček. A není se co divit, když se po pouhých necelých třech dnech dostávám do obvyklého festivalového „rauše“ – denně tři až čtyři filmy, dva články a asi tak deset kafí. Ovšem že z každého průměrného filmového pisálka se po týdnu ve Varech stává kofeinový závislec s kruhy pod očima neschopný souvislého myšlení natož psaní, to je vcelku běžný jev. A proto nás to baví a tiše doufáme, že to baví i ty nebožáky, kteří to potom čtou…

6.7., 12:00 - Už i to počasí je dnes festivalové. Sluníčko svítí, parky se plní lidmi a čekání ve frontách je ještě o něco víc zdraví nebezpečné než v té příšerné zimě.

„Arirang“ shlédnutý z povinnosti (vyhrálo to přece tu cenu v tom Cannes, ne…) mě utvrdil v tom, že bych měla tenhle smysl pro povinnost se filmově všeobecně vzdělávat a udržovat rozhled asi více potlačovat – poslední opus Kima Ki-Duka byl pro mě tím typem filmového zážitku, který i zatvrzelého cinefila přesvědčí, že opravdu není potřeba vidět všechno. Slavný režisér v tvůrčí krizi si koupí amatérskou kameru a natáčí na ní sám sebe vedouc u toho, dlouhé, narcistní a značně banální monology o rádoby důležitých otázkách života, smrti a filmu, občas zazpívá tklivou píseň, občas předvede nějaký výlev citů + je tam na konci nějaká taková nejistá pointa. Zřejmě každý filmový fanda má nějakého svého režisérského idola, kterému by odpustil i takovýhle film (u mě třeba Lars Von Trier, protože ten by nic takového nikdy nemyslel vážně), ale pokud nepatříte do Kim Ki-Dukova zapáleného fanklubu nejskalnějších příznivců, Arirang si s klidným srdcem nechte ujít.

Nejzajímavější tak včera večer byla na plátně festivalová znělka. Že je Jude Law k sežrání, to víme z loňska a i ta znělka se mu povedla. Na časem jistě kultovní dialog Johna Malkoviche s taxikářem na téma „life time achievement“ to sice nemá, ale i tak je sympatické, jak si festival drží laťku - co se znělek týče - hezky vysoko.

5.7. Festival je v plném proudu a my si na Informuji předáváme štafetu.  Nekonečné čekání ve frontách mě naštěstí nečeká, ale i novinářská akreditace má své nevýhody – hlavně to ranní vstávání, které se den po dni (rozuměj noc po noci) stává stále náročnějším...zrovna dnes se ale vyplatilo. „Kluk na kole“ už byl opěvován v Cannes, následně i zde ve Varech a mě nezbývá, než složit svou vlastní malou ódu – ono totiž něco tak krystalicky čistého se hned tak nevidí a jako bratři Dardennové to umí málokdo. Film vypráví příběh školáka Cyrila, který to ve svém dosavadním krátkém životě neměl vůbec lehké. Nezodpovědný a nezralý otec se ho vzdal a Cyril tak skončil v dětském domově.  Traumatizované dítko navíc není žádný andílek, ale naopak pěkný prevít, který to občas dá solidně vyžrat i těm, kteří se mu snaží podat pomocnou ruku – vychovatelům nebo velkorysé kadeřnici Samanthě, která se ho obrovolně ujme. Že se děti s podobnými osudy řítí do průšvihů a budují kariéry delikventa mnohem snáze než ty vyrůstajcí v harmonických rodinách je celkem známá věc, ale režiséři se nás vůbec nesnaží přesvědčit, že bychom kvůli tomu měli cítit k Cyrilovi nějaké sympatie nebo ho dokonce omlouvat. Nesnaží se nás přesvědčit vlastně o ničem, jenom nám s minimalistickými prostředky (ve filmu je například téměř úplně vynechaný hudební doprovod, dialogy jsou civilní a často bez pointy a dohromady se zde mihne pár herců, přičemž ten hlavní je dětský neherec) vypráví jednoduchý příběh, který se pravděpodobně mnohokráte stal a mnohokráte ještě stane. Nestaví se na na ničí stranu, nikam nesměřují, neždímají city (a že by k tomu téma přímo vybízelo), prostě jen zaznamenávají....a výsledkem je čistý, ničím nezatížený a přitom maximálně působivý filmový realismus. Otřepané klišé, že v jednoduchosti je krása a méně je někdy více, zde nabývají podoby vyjímečného uměleckého zážitku. Ale žádné umění pro umění se taky nekoná – „Kluk na kole“ je ze života mnohem víc, než nějakých dvacet oscarových sociálních dramat dohromady.

Od sociálního realismu k animovaným pohádkám – „Pohádkám noci“ francouzského režiséra Michela Ocelota. Poetické dílo autora filmů „Azur a Asnar“ nebo „Kirikou“ se zatím promítalo jenom na Berlinale a já osobně jsem se na něj těšila do Varů tak, jak se jenom děti umí těšit na pohádky. A o tom to asi je – „Pohádky noci“ totiž možná nejsou tak úplně dětský film (především pro ty nejmenší by to chvílemi bylo možná příliš komplikované, chvílemi děsivé a chvílemi nudné), ale – když už jsme u těch otřepaných klišé - pro ten kus dítěte, který má v sobě většina dospělých. Šest různých exotických legend, převyprávěných tak trochu po francouzsku a rámovaných lehce surrealistickým a přitom odlehčeným „reálným“ pozadím tvoří dohromady krásně vyvážený celek, který ukazuje, co je na animaci to nejlepší - totiž že režisér s uměleckou vizí si může natočit cokoliv, co mu jeho vlastní fantazie dovolí. Ocelotův způsob animace je přitom tak úpravný, skoro by se chtělo říct dekorativní, až by to někdy mohlo hraničit s kýčem – ale v klidu se to ustojí právě proto, že nejde o prázdnou, byť krásně vypadající formu, ale o potřebu vyprávět a vizualizovat. Napadá mě srovnání s jiným letos hojně diskutovaným animovaným celovečerákem, koprodukčním snímkem „Chico a Rita“ španělského režiséra Fernanda Trueby. Ten totiž nutí si pokládat zcela opačnou otázku – proč vlastně točit animovaný film tak, že by klidně mohl být hraný a jeho výtvarný rozměr nedostává absolutně žádný prostor a žádné využití? Ocelotovy „Pohádky noci“ tak přes svou výše zmiňovanou dekorativnost ukazují, v čem je animace svébytná a proč se ten složitý a komplikovaný boj s větrnými mlýny (rozuměj natáčení animovaného celovečeráku, které trvá světelné roky a stojí majlant) vyplatí bojovat. Smutné na tom ovšem je, že je nejspíše potká stejný osud jako další animáky, které mají i jiné ambice než být barevné a rodinné – sítem českých distributorů neprojdou. Konkrétně u Ocelota prý rozhodlo to, že aby na to někdo šel, muselo by to být pro děti a vyrábět titulky je drahé a náročné. Jaká škoda. Nic proti Pixaru, ale nezasloužily by si ty naše ratolesti i něco jiného? Jak jsme se shodly s kolegyní, kterou jsem potkala v obligátní frontě na dámské WC po promítání, filmový vkus je přece potřeba pěstovat od narození, distributoři by si měli diváka taky trochu vychovávat a nejenom si stěžovat, že jsme národ ignorantů a na kvalitní snímky na hranici či za snad do konce za hranicí mainstreamu do kina nechodíme...alespoň za pokus by to stálo.

Sečteno, podtrženo, shrnuto, dnešní den filmových sázek na jistotu se vyplatil. Ještě mě čeká „Arirang“ Kima Ki-Duka (který se tu nejspíš někde zrovna promenáduje po kolonádě) ale přiznám se bez mučení, že si ho střihnu spíš z povinosti. Jednak se mi už vážně chce spát a asijská kinematografie, jejího nejznámnějšího zástupce nevyjímaje, pro mě nikdy nebyla srdcovkou. Ale to ve Varech vlastně vůbec nehraje roli. Tady je to totiž úplně o něčem jiném, jak krásně ilustruje slovní výměna, již zaslechla kolegyně Jana ve frontě na lístky: „pojď, mám lístky, nemusíme čekat, jdeme do kina!“ – „A na co?“ – „To je jedno, hlavně, že něco!“

5.7.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout