Poslední večer Lunchmeatu patřil Yvesi Tumorovi a britskému duu Demdike Stare

Poslední večer Lunchmeatu patřil Yvesi Tumorovi a britskému duu Demdike Stare90%

Poslední večer devátého ročníku Lunchmeat festivalu se nesl ve znamení dvou jmen - amerického experimentálního umělce mnoha tváří Yvese Tumora a britského dark ambient dua Demdike Stare se super vizuální show filmaře Michaela Englanda. Jediné zklamání přišlo když rozjetá show Yvese Tumora skončila po půl hodině.

Z Tennessee do Turína, pohlaví fluidní, hudba s prvky RNB, rapu, noiseu nebo boogie zahalených do ambientní elektroniky a experimentu. Yves Tumor byl jedním z nejočekávanějších jmen letošního Lunchmeatu a ne náhodou.

Tumor se naprosto odvázal, několikrát vylezl na DJský pult, opíral se do výšek a byl neuvěřitelně energický. Na Lunchmeat přijel jen krátce poté, co vydal své poslední album Safe in the Hands of Love pod labelem Warp. To se vyznačuje menší neuchopitelností jeho kompozic a zároveň zůstává u elektronického zvuku. Používá v něm výrazné efekty vylepšené perkuse, které je citelné například v písni Recognizing the Enemy. Při poslechu alba se vytváří obraz (Tumorovy) temné mysli, která zápasí s vnitřními démony a osciluje mezi vášní pro sebedestrukci a neúspěšným hledáním věčného klidu.

Motiv dialogu mezi vědomím a podvědomím se ostatně na novince opakovaně vrací, ať už jde o noiseovou destrukci v tracku Hope in Suffering (Escaping Oblivion and Overcoming Powerlessness), nebo baladický duet Licking an Orchid se sexuálním podtextem, v němž exceluje přizvaná vokalistka James K.

Na koncertu však zazněly i jeho dřívější skladby jako nádherná ambientní noiseová balada Limmerence. Jediným nepříjemným překvapením pak byl brzký konec jeho vystoupení a tedy asi už po půl hodině.

Poslednímu večeru dominovalo také britské elektronické ambientní duo Demdike Stare se skvělým vizuálním doprovodem od filmaře Michaela Englanda. Jejich hudba je ještě méně kompozičně jasná než Tumorova a její poslech je tedy pro náročnější příjemce, avšak na Lunchmeatu byla skvěle sladěná s vizuálem, kde narozdíl od ostatních projekcí byly konkrétnější obrazce - lidské tváře, což se dobře potkalo s inovativními experimentálními kompilacemi Seana Cantyho a Milese Whitakera, kteří se ve své tvorbě inspirují bass music, industrialem, nejvíce znatelně ambientním technem ale také devadesátkovým junglem. Celkově do podzemních prostor Veletržního paláce přinesli temnou atmosféru, která s ním nenásilně souznila.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Národní galerie Praha -... nabízí i další akce

Další hudební novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!