Maskovaný antihrdina je známý svými kontroverzními texty, ve kterých  se pasuje do role hlasatele stavu společnosti (Potřebujem další válku). V každém případě se v jeho tvorbě různým způsobem obměňuje motiv zla. Řezník ho však nezobrazuje jako jev, který je třeba vymýtit, naopak s ním pracuje jako s něčím, co je odpradávna součástí života svobodného člověka a s tím také souvisí nadhled, který je z textů cítit.

Není to hudba pro každého. Řezníkovu tvorbu dokáže plně docenit posluchač, který ji nebude brát moc vážně. Řezník ji také nebere moc vážně a je třeba přistoupit na jeho hru; pohoršovat se nad vulgaritou a obscénními obsahy nemá smysl. Teprve potom dokáže posluchač ocenit nápadité rýmy a ten nejčernější humor. 

Jen pro skalní fanoušky

Předně je třeba zmínit, že nazvučení klubu nacházejícího se v podpalubí bylo nevalné, což vždy značně ubírá na zážitku z koncertu. Na pódiu se u mikrofonu střídal Řezník se svým kolegou ze Sodomy Gomory Desadem, ale ani jednomu nebylo prakticky rozumět nic moc, kromě rýmové shody na konci slov.

Řezníkovu tvorbu mám úzce spojenou s videodoprovodem korespondujícím s obsahy textů, a tak jsem se obával, zda bude jeho hudba fungovat stejně dobře v případě absence videoprojekce. Obavy se naplnily – vizualizace byla postavená jen na světelných a kouřových efektech, byť bylo na promítání místa dost.

Své publikum Řezník s Desadem nepochybně našli – na koncert dorazilo několik desítek nadšenců skandujících každý refrén, se kterým Řezník s Desadem vyrukovali, což mělo svou atmosféru. Souhra všech těchto okolností však působila, jako by byli Řezník a spol. naživo záležitostí především pro skalní fanoušky. 

Foto: archiv Martina Pohla

4.8.2018 | Václav Junek Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout