Byla to show a přišel si v ní na své fanoušek dream popu, indie rocku, populární slam poetry, trošku i stand-upu a samozřejmě i samotných Beach Fossils, kteří s sebou tohle všechno z New Yorku přivezli a hráli tak, že se jim ani nechtělo odejít.

Tak akorát zaplněný koncertní sál v Meetu nejdříve však musel ustát předkapelu Nervous Conditions, jejíž frontman divákům ani jejich uším a snad i očím kvůli své křečovité performance příliš nesedl. Je však škoda, že kapela nakonec svým zvukem neohromila, a to z několika důvodů. Frontman kapely Conor Browne, který vypadal jako Kafka, avšak v šusťákovce, se snažil o syrový zvuk zpěvu, který zdánlivě připomínal Nicka Cavea a snad trošku Joy Division, ale bohužel působil syrově až tak, že zpívat neumí. Stejně tak nepřesvědčil svými křečovitými pohyby, které vypadaly spíše pozérsky, než jako kdyby hudbu doopravdy prožíval. Je to škoda, jelikož kapela měla jinak zajímavé složení co se nástrojů týče - housle, saxofon a dvě kytary, které bohužel přehlušily ty dva předešlé, a zvuk celkově spíše uši trhal, a i proto bylo v sále poloprázdno.

Situace se změnila, když na pódium nastoupili Beach Fossils. Měli stejně výrazného frontmana jako předkapela, avšak opačným směrem. Nejdříve se nezdálo, že by měl být koncert něčím netradiční, začali hitovými písničkami a pak postupně přešli k ,,some new shit” čímž frontman Dustin Payseur uvedl jejich poslední desku Somersault. Ta vznikla po čtyřleté pauze a nově i pod jejich vlastní značkou. Payseur spolu s kytaristou Jackem Doyle Smithem a bubeníkem Tommym Davidsonem zahráli z nových například This Year nebo Down the Line.

Do poloviny byl koncert příjemnou odpočinkovou záležitostí s hudbou, která se hodí jako podkres, ale sama o sobě možná po pár skladbách může omrzet svou monotónností. Připomíná spíše věci, které už člověk někdy slyšel a byly lepší - jako například The Smiths. Avšak monotónnosti kapela zabránila především díky Payseurovi, který do vystoupení začal vnášet i prvky slam poetry a standupu, které byly velmi dobrým - a také vtipným - osvěžením. Dokonce pozval na pódium i frontmana předkapely a začali spolu zpívat Wonderwall od Oasis, načež se ihned přidali i diváci a člověk se cítil spíš jako na závěru nějaké rodinné oslavy. Beach Fossils dokázali vytvořit příjemnou atmosféru a ještě pobavili.

Ani závěr Payseur nemohl nechat jen tak, a když si vyndal zpod trička plyšového jednorožce, rozloučil se s fanoušky i rádoby filozofickým, sluníčkovým proslovem, kde ve zkratce řekl, že svět je sice divné místo, ale takové okamžiky stojí za to. Klišé a patos z toho sice víc než kapaly, ještě po americku, ale vlastně to bylo celkem milé a vtipné zakončení. Člověk odcházel s lehkostí a se znovuoživeným pocitem, že živý koncert pořád stojí zato.

8.9.2017 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout