Konečně vtipná komedie (Pěkně blbě)

Pěkně blbě je trochu netradiční komedie o tradicích a prolínání dvou kultur - pákistánské, založené na oddanosti k rodině, a západní, ve které si každý může zvolit, co chce dělat, nebo koho si chce vzít. Kumail (Kumail Nadjiani) bohužel spadl mezi tyto dva světy. Pracuje jako řidič taxíku, občas předvádí stand-upy, a zamiluje se do pohledné americké dívky Emily (Zoe Kazan). Kromě toho ale chodívá večeřet domů k rodině, ke kterým se vždycky "jen tak" zastaví nějaká dívka, která by podle jeho rodičů byla ideální manželkou. Zvládá proklouzávat mezi oběma světy, dokud se Emily nedozví, že jejich vztah nemá smysl a nerozejde se s ním. Po pár týdnech ji ale najdou infekci na plicích, následně ji uvedou do umělého spánku a Kumail s ní a s jejími rodiči tráví každý volný den v nemocnici. Nastane chvíle, kdy se musí rozhodnout, které z kultur dá přednost.

Celý film tak trochu vypadá jako jeden velký promyšlený stand-upem o obyčejném životě. Vtipy přeskakují tak přirozeně, jako když sedíte v baru s dobrými přáteli, a přitom je vidět, že každý je promyšlený do posledního slova. Navíc se jim podařilo vyhnout se všem klišé a ty, ke kterým se přiblíží, shodí dobře mířeným vtipem. Režisér Michael Showalter spolu s Kumailem Nadjiani, který hrál sám sebe a podílel se i na scénáři, jednoduše vsadili na jistotu. Vytvořili zajímavou komedii na léty ověřené dějové zápletce okořeněnou trochou Pákistánu a díky tomu se bude i v českých kinech zase čemu smát. Ne vysmívat, prostě jen bezstarostně smát. 

Hodnocení: 70%

Chlapi pláčou, ale ne navenek (Chlapi nepláčou)

Valentin, Miki, Andrijo, Jasmin, Ahmed a Merim jsou každý jiné povahy, ale jedno mají společné - prožili hrůzy války. Někteří si bolest, kterou to v nich zanechalo, nedokáží přiznat, jiní si ji přiznali a zničilo je to. Všichni ale přijeli na sezení do hor, které jim má pomoct začít znovu. Během jednotlivých terapií máme postupně možnost seznámit se s charaktery jednotivých postav. To, co během nich vyprávějí, ale nic neznamená, důležitější je, jak se zachovají v momentech, kdy si připomenou hrůzy války.

Snímek je vlastně několik vytržených chvil života jedné podpůrné skupiny. Nikde nezačíná, nikde nekončí, dějově se vlastně divák nemá čeho chytit, a tak ho to celé začne po chvíli nudit. Kdyby byl příběh filmu Chlapi nepláčou srdečním tepem, byla by čára na nemocničním monitoru jen mírně zvlněná. Nad nezajímavě zpracovaným příběhem ale vyniká herecké obsazení. Sebastiana Cavazzy, Emir Hadžihafizbegović, Leon Lučev, Izudin Bajrović, Boris Isaković, Ermin Bravo, Boris Ler a Ivo Gregurevic jsou v Čechách neznámá jména, která ztvárnila bývalé vojáky lépe než by zvládlo mnoho hollywoodkých hvězd. 

Hodnocení: 50%

Příběh výprávěný obrazem (Přízrak)

Na karlovarském festivalu byl velkým očekáváním snímek Přízrak. Příběh o partnerské dvojici žijící v domě, kde se občas stane něco trochu zvláštního, rozhodně není tradičním dramatem a vlastně ani filmem. Je to spíš zamyšlení nad pomíjivostí času, převyprávěné za pomoci postavy v dlouhé, bílé, splývavé látce. 

Ústřední dvojice v podání Rooney Mara a Casay Affleck bydlí v malém domku, kde se občas ozve divný zvuk nebo něco zašramotí. Affleck, ale z nevysvělitelných důvodů zemře, zřejmě při autonehodě, a Mara se musí vyrovnat s životem bez něj. To je jediná část filmu, kterou lze převyprávět slovy. Zbytek je několik na sebe jen volně navazujících chvil ze "života" jednoho přízraku, který zůstává na jednom místě - v domě, ve kterém bydlel s partnerkou. Zůstává i přesto, že už v něm dávno žije někdo jiný, nebo i když už dům ani nestojí. 

Pro Přízrak je důležitý obraz a plynutí času, dialog je naopak upozaděn. Počet slov, které ve filmu zazní, by se dal lehce spočítat. Důležitý dialog je vlastně jen jeden - v něm jedna z vedlejších postav hovoří o tom, jak plyne čas. Vypráví o tom, jak vše jednou zmizí a nic nebude podstatné. Zbytek myšlenky, kterou se divákům snaží předat David Lowery, zvládne odvyprávět většinou statická, ale výborná kamera Andrewa Droze Palerma. A čas není důležitý jen pro příběh, ale i pro samotný film. Chvíle, které by jinde byly převyprávěny několika vteřinami, jsou zde rozvedeny do dlouhých minut a naopak celé roky uplynou během mrknutí oka. Přízrak je jednoduše zajímavým, ale těžko stravitelným snímkem, na který se nedá koukat vždy. Je třeba se nad ním zastavit a přemýšlet o filmu, času a vlastně každém aspektu života.

Hodnocení: 80%

Foto: MFF KV, www.csfd.cz

2.7.2017 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout