Účelová předpremiéra, podvod a nespravedlnost. Taková slova zněla na adresu životopisného filmu o člověku, který by zřejmě o podobnou taškařici nikdy nestál. Přes všechny komentáře z úst kritiků stojících na opačném břehu diskuze se téměř zapomnělo dívat se na film Masaryk čistým, až nevinným dětským zrakem. Přes slabší pasáže ve scénáři totiž Rodenův velvyslanec potichu trpí na úkor svého zdraví či zdraví své země a nedémonizuje tolikrát vyprávěné selhání mocností vedoucí ke světové válce. Hitlerův vpád do Evropy totiž snímek Julia Ševčíka předkládá z úhlů komorních, nečekaných a prostých. Jeden z nich však přece převažuje. Perspektiva politika se slavným jménem, který by raději položil prsty na klapky klavíru a nechal své jméno odplout na vlně zlé české historie.

Píše se rok 1938. I když to ještě mnozí nevědí, brzy přijde další světová válka. Velvyslanec v Londýně a syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk (Karel Roden) skrze diplomaty hlavních mocností tuší, že by diskuze o podobě Evropy nemusely pro malou zemi v jejím srdci dopadnout dobře. Před starostmi uniká do světa drog, žen a sebetrýzně. Člověk se srdcem umělce se pro odkaz svého otce pustil na politickou půdu a čelí klíčovým nástrahám osobního života a budoucnosti země. Společně s prezidentem Edvardem Benešem (Oldřich Kaiser) si přejí mírové řešení německých požadavků, ale zatímco impulsivní Masaryk chce hrozbu zcela eliminovat, Benešovy krizové plány sahají dál. Cestu z křižovatky mezi duševním zdravím a odpovědností za milovanou vlast Masaryk hledá v americké léčebně, kde také přímo konfrontuje představu dávno vysněného života a břímě slavného jména.

Dotýká se natolik, aby divák pochopil, ale zároveň z něj lidově řečeno nedělá blbce. Masaryk příjemně překvapil. Ať už dobře udělanou retrospektivou, kdy hlavního hrdinu potkáváme až hluboko v dějové linii při hře státní hymny ve Státech, nebo matoucí upoutávkou. Ta evokovala radovánky, sex, drogy a jen málo z toho, o čem film skutečně je. Zcela jistě totiž není oslavou bohémství či dobovým Fotografem, kterého jinak v současných reáliích Roden zahrál také skvěle. Velvyslance pod Big Benem táhnou nevyslovené pocity, strach o budoucnost vlasti a pochybnosti nad rozhodnutími, která určovala běh lidstva. Inklinaci k nevázanému sexu či návykovým látkám si dokážeme představit i s předkládaným množstvím scén. Vulgarita se však mění v šarm a zdůrazňuje to, jaký chtěl Masaryk skutečně být, kdyby se narodil jinde a jiným.

Přestože boj ve vlastní hlavě je klíčovým prvkem snímku, scény na psychiatrii tempo filmu zpomalují. Někdy tvůrci zacházejí až příliš hluboko, mimo chápání publika. Snad čistě kvůli atmosféře nebo nepochopenému spojení mezi doktorem a diplomatem.

Historicky je Masaryk téměř přesný. Tvůrci zřejmě usoudili, že jedna Bohéma v letošním roce stačí, a je to dobře. I proto se nedočkáme finále v podobě nevyjasněné smrti a raději se namísto spekulací zaposloucháme do slavného londýnského projevu. Britské metropole se však dočkáme pouze digitálně. Downing Street nebo Big Ben pochází z filmové laboratoře, triky jsou ale na vysoké úrovni, a Londýn je tak blíž i přes to, že tam žádný z herců ani jednou nevkročil. Z hlediska obsazení je pak dobré, že veškeré zahraniční postavy skutečně hrají britští či američtí herci.

Nečekaným trumfem v rukou týmu Julia Ševčíka je práce s historií na základě emocí. Při vší úctě a respektu k hrozné době v historii naší země snímek nepláče tak silně nad okupací Československa, jako nad osudem muže, který jí nemohl zabránit. Zvěrstva války se zatím nesou na křídlech diplomacie, a pomáhají tím vyniknout hloubce herectví jednotlivých představitelů zásadních rolí.

Mezi ně pochopitelně řadíme Karla Rodena, který tradičně podává vynikající výkon. V poloze svůdníka okouzluje ženy, na psychiatrii trpí a s anglickými lordy soptí. Jeho práce je zároveň natolik minimalistická a civilní, že pomůže i slabším momentům, kdy zaskřípe scénář. Navíc vládne brilantní angličtinou a umí s ní hrát. Vedle něj okouzluje Oldřich Kaiser, který sice druhému prezidentovi v historii není moc podobný, ale o to víc je vidět, jak přesně vystihuje jeho státní dilemata, bolest z diplomatických klamání a familiérnost k Masarykům. Těžko si v tu chvíli představit, kdo by selhání muže, který vzdal bitvu ve prospěch nejistého vítězství ve válce, zahrál lépe.

Pozitivní dojem podtrhuje skvělá hudba, nacházející posmutnělý motiv zničeného státu, prezidenta i velvyslance. Načasovaná tam, kde má být, nevadí ani ve štědrém množství.

Masaryk se dotýká klíčových pasáží předválečné historie, a ačkoliv rozhodně není rozhodující postavou roku 1938, filmaři postavili snímek na jeho čistém a věrném pohledu. Tolik toho naznačí beze slov, mnohé je napsáno mezi řádky. Spíš než na díry ve scénáři to ukazuje na jakousi vyzrálost českého filmu, který konečně předkládá určitou vizi nezkaženou oním tuzemským modelem vlasteneckých válečných filmů (ač někdy dobrých). Mnichov nikdo nezmění, ve snímku Masaryk už ale nehraje prim, což je nejen osvěžující, ale i skutečně inspirující.

Kdy a kde dávají film: Masaryk

11.3.2017 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout