Nefalšovaná oslava života a jeho krás, kterou novela jednoho z nejvýznačnějších českých prozaiků bezesporu je, se do myslí a srdcí lidí otiskla především prostřednictvím filmového zpracování Jiřího Menzela. Poetická a humoristická koláž událostí točících se okolo správce pivovaru Francina a jeho ženy Maryšky si na stříbrném plátně vysloužila takřka legendární status. Pro tým, který má ostravskou inscenaci na svědomí, tak už samotná existence filmové verze představovala obrovskou výzvu.

Cesta zatvrzelého přehlížení Menzelova díla by - stejně jako samoúčelné pokusy se mu v co nejvyšší míře vyhnout - zaváněla pošetilostí. A zmíněného jsou si jistě vědomi i samotní inscenátoři v čele s režisérem Januszem Klimszou. Kultovního snímku jako inspiračního zdroje se a priori nevzdávají, v rozumné míře jej sami využívají, ale stejně tak prošlapávají vlastní cestičky, které už z principu vycházejí i z odlišností filmových a divadelních výrazových prostředků.

Již na první pohled upoutá nápaditě vystavěná scéna, v hrubém náčrtu představující základní kámen českého kulturního života, tedy hospodu – symbolické a Hrabalově vidění světa rozhodně ne vzdálené. Díky své víceúrovňovosti ale scéna nabízí rovněž elegantní řešení pro plynulé přecházení mezi zachycenými výjevy, k nimž se samozřejmě řadí i ikonický výstup na komín.

Nenucená ladnost a kompaktnost, s níž jsou jednotlivé dramatické obrazy vykresleny a propojeny, představují skutečný trumf celé inscenace. A jedná se o obrazy pěkné, malebné, protkané laskavým humorem a hrabalovskou poetikou. Tvůrcům se tak i skrze vhodně vybrané hudby, která hraje na nostalgickou notu, daří budovat hřejivou atmosféru nezkažené maloměstské idylky. I to jsou faktory, díky kterým si inscenace - i navzdory zjevné až nedramatické lyričnosti - drží divákovu pozornost po celou délku trvání.

Příjemný dojem z uvedeného kusu pak už jen umocňují kvalitní herecké výkony. Lada Bělašková, ztělesňující Maryšku, si s filmovým předobrazem Magdy Vašáryové nic nezadá. Roli správcovy ženy si viditelně užívá, dětská hravost a dívčí nadšení z ní doslova čiší. Sledování její souhry s mužskou částí souboru představuje vskutku nevšední zážitek. Společně s Františkem Strnadem, který se výtečným způsobem chopil role spíše přízemnějšího Francina, tvoří kontrastní a divadelně dobře fungující pár. Triumvirát ústředních postav pak uzavírá strýc Pepin. Role věčného pábitele se díky neustávající burácivosti hlasové projevu rozhodně nedá označit za snadnou, František Večeřa se s ní však popasoval s velkou grácií. Ostatní sice kvůli menšímu svěřenému prostoru tolik neupoutávají, ale za zmíněným triem určitě nezaostávají.

Po loňské sezóně nesoucí se ve znamení neutuchajících salv negativní kritiky se zdá, že se v případě činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského blýská na lepší časy. Postřižiny jsou toho jasným důkazem.

11.11.2014 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout